Vánoční atmosféra

Mám trochu zpoždění, ale aspoň se mi to uleželo v hlavě:) Jestli je něco, co můžu říct k porovnání ohledně loňských Vánoc, tak tyhle se ukázaly jednoznačně lepší. Nějak jsem z nich cítila toho správného vánočního ducha:')

Všechno to začalo tím, že jsme začali připravovat salát a řízky a tím my myslím sebe, mamku, Lukáše a dokonce i Vaška. Musím říct, že jsme si u toho užili legraci, protože Lukáš ani neumí pořádně obalit řízky ve strouhance. Byla u toho řada komentářů, ze kterých jsem šla do kolen:-)

Co se týče dárků, dostala jsem všechno, co jsem chtěla a ještě něco navíc. Jsem ráda, že mě letos rodiče dokázali překvapit, protože je sice hezké, že člověk dostane, co chce, ale překvapení prostě být musí. K výčtu dárků. Dostala jsem peněženku, další Sims 2: Šťastnou cestu, plakát koní a kalendář Seekera. Jako překvapení jsem dostala poukázku na osm stovek do C&A. Hádám, že na jaře vyrazím nakupovat:-)

A nesmím zapomenout na dárek od SaM. Nakreslila mi obrázek, který zcela naplnil mé představy o jedné postavě, která mi nešla z hlavy. Obzvlášť jedna scéna. Teď už mě ta představa netrápí, protože se na ni můžu koukat každý den, takže ještě jednou díky, SaM:-)

Xena warrior princess season 3

Tentokrát mi trvalo necelý měsíc, než jsem zkoukla sérii, ale i tak to považuju za úspěch:) Třetí sezóna nebyla tak dobrá jako druhá, hlavně proto, že tvůrci nevěděli, jestli ji chtějí udělat vážnou nebo zábavnou a to střídání na mě působilo rušivým dojmem.

Mezi mé oblíbené epizody patří Deliverer, The Quiil Is Mighter, Bitter Suite, Tsunami a Sacrifice II. Z toho Tsunami si nechávám zejména kvůli Angela Dotchin. Je nádherná a od dob Jacka Všeuměla ji bezmezně miluju:) Co se týče Sacrifice II, za nejlepší okamžik z celého dílu považuju, když Gabrielle skočí po Naději a padají do té lávy a Gabriella na Xenu upře takový zvláštní pohled, jako by říkala:"Nemohla jsem dopustit tvou smrt." A taky jak Calisto pohladí Xenu po tváři, když jí Xena do břicha zarazí dýku s laní krví. Bylo to snad poděkování, že ji nakonec přece jen zabila?

Bitter Suite si zaslouží svůj vlastní odstavec. Stavěla jsem se k tomu negativně, protože to podle mě nemá v seriálu co dělat, dost že jsou muzikálové filmy, a stále si trvám na tom, že to šlo i bez něj, ale nepopřu, že se mi to líbilo. Kevin Smith zpíval naprosto božsky, když už hraje toho boha:-) Nejvíc se mi líbí jeho Melt into me a pak duo Gabrielle a Xeny, když zpívají o tom, jak je zaslepila nenávist a společně všechno překonají. To se mi líbí opravdu hodně.

Teď se připravuju na čtvrtou sezónu, v níž vystupuje záporná postava, kterou opravdu nemám ráda, ale kdo ví. Třeba teď už na ni budu mít jiný pohled:) Nechám se překvapit:')

Krvavá církev

Rozum je ovládán vášněmi

Sice jsem knížku dočetla před dvěma nebo třema týdny, ale nějak jsem se k tomu nedokopala. Nic nového.

Richard se stal vládcem D'Hary a rozhodl si podmanit celé Středozemí. Samozřejmě pro zachování míru. Jako dobří rádci a zároveň ochránci mu slouží tři Mord Sithy: Cara, Berdina a Raina. Caru mám nejradši pro její povahu a Berdinu hned za ní. Líbí se mi její přístup k Richardovi i to, jak se nakonec odvážila přiznat mu, že miluje Rainu, když poznala, že není jako její předchozí pán Darken Rahl.

Na scéně se objevuje nový nepřítel. Jmenuje se Jagang a je to Snový Cestovatel. Hádám, že to znamená, že se lidem může promenádovat ve snech, jak se mu zlíbí, pokud zrovna nejsou loajální k Rahlům. Rahlové přišli na způsob, jak sebe a své věrné ochránit. Stačí odpřísáhnout věrnost. Snadné, že? Tak proč tam ten chlápek otravuje tak dlouho? Jako líbí se mi, jak zametal se sestrami Temnot, ale jinak je horší než Darken.

A Verna. Ona je ta pravá, aby se stala Prelátkou. Společně s Warrenem tvoří pěkný pár, a když říkám pár, myslím mileneckou dvojku, i když Warrenovi pěkně dlouho trvalo, než se vyžbletl:) Ale co. Hlavně, že se tak stalo a má romantická duše byla upokojena.

Co ještě říct. Ach ano. Nathan Rahl. Tisíc let starý prorok, který si získal mé srdce a mou duši a kdyby byla možnost, dala bych mu i své tělo:-) Jak bych ho popsala? Nejspíš jako trpícího a nabručeného sarkastika, který celý svůj život vyjma prvních čtyř let po narození žil jako vězeň sester s Rada'hanem na krku, který mu bránil užívat jeho Dar, dokud nějaká sestra neuvolnila onu překážku. Nakonec se jemu samotnému podařilo se obojku zbavit a zdrhnul.

Do čtvrtého dílu se mi zatím moc nechce, krom scén s Nathanem. Ty už jsem přečetla snad stokrát. Vím, že bych to neměla dělat, protože se připravuju o překvapení, ale nemůžu si pomoct. Nedokážu se ovládat. Jsem jím zkrátka posedlá:')

A abych nezapomněla. Způsob, jakým Goodkind popsal závěrečnou bitvu mezi Krvavou církví, které pomáhali zabijáčtí mritswishi a Richardem, jeho armádou a gary, kteří se ve finále postarali právě o mritswishe, byl naprosto strhující. Ještě nikdy jsem nečetla tak dobře popsanou bitvu. To napětí mi až bralo dech. Yop. Líbilo by se mi mít alespoň polovinu autorova talentu.

Prchavý okamžik

Dneska jsem na poště jedné slečně vydávala dopis, jehož odesílatelem byla Damu(divadelní akademie múzických umění) a na krátký okamžik jsem si pomyslela, že jsem takový dopis taky mohla dostat, neboť to zcela jistě byla pozvánka k přijímačkám. Byl to prchavý okamžik lítosti, kdy jsem si vzpomněla, jak jsem sama toužila a chtěla se tam přihlásit, leč tentokrát jsem si opravdu uvědomila, že to není místo pro mě, nehledě na to, že už bych si poslední rok musela platit sama, neboť je to čtyřletý obor, ale což. Stejně tím uklidňuju jen své svědomí. Jsem z toho maličko zmatená. Od svých patnácti jsem si plánovala, jak půjdu na Damu a po osmi letech jsem si uvědomila, že to vlastně necítím srdcem. Opravdu zmatené.

A co jinak? Mám pocit, že na Peťulu musím dohlížet, jinak by snad za celý týden neměla teplý oběd. Ještěže jsem ji dneska vytáhla do Kulturáku a pak jsme zašly do cukrárny. Naučila mě pít kafe. To jí neodpustím:) Ale ne. Je příjemné si dát kupříkladu Alžírskou kávu. Ten koňak a kupa šlehačky mi vždycky zvednou náladu a dodají energii:')

Tak trochu(nebo hodně) si myslím, že bylo zbytečné dávat Jiné časy na Ztraceno v přepisu a taky jsem to říkala. Možná to pár lidí čte, ale nekomentuje a to je pak tak nějak bez výsledku. Navíc já opravdu nejsem autorka pro široké publikum. Ano. Je čas na sebekritiku. Nejhorší je, že místo, abych se radovala z úspěchu přítelkyně, jen tiše závidím a přeju si být na jejím místě. Co jsem to za člověka? Myslím, že si můžu odpovědět sama. Jsem jen někdo další, komu se nesplnily jeho sny a představy a to si myslím, že jsem se snažila.

Zhruba čtyři měsíce jsem si lámala hlavu přemýšlením, jestli by bylo lepší jet na maturitní ples SaM autobusem nebo vlakem. Dobrala jsem se ke dvěma možnostem. Jet autobusem deset minut před čtvrtou ranní, ovšem bez přestupů až do Prostějova, nebo vlakem před půl osmou ranní a přestupovat v Kolíně. Well. Nakonec jsem zjistila, že tohle dilema už řešit nemusím. Nedostatek lístků ho vyřešil za mě.

Xena warrior princess - season 2

Xena je dobrodružný seriál odehrávající se v antickém prostředí. Xena princezna bojovnice(Lucy Lawless) společně se svou přítelkyní Gabrielou později princezna Amazonek(Renee O'Connor) cestuje světem a pomáhá slabým a bezbranným, aby napravila své hříchy, které spáchala v dobách, kdy byla na straně zla.

Kdysi dávno, těch osm let to bude minimálně, jsem Xenu sledovala v televizi(vyjma první sezóny, které běžela někde nedávno) a bavila mě tak do páté řady, kdy se to k mé nechuti zvrtlo. Začala jsem ji nyní znovu sledovat, neboť jsem byla zvědavá, jestli se na ni budu dívat stejně, nebo se mé názory pozmění. Nejprve jsem se dívala jeden díl denně, ale od pátého dílu, kdy se vrátila Calisto(Hudson Leick), jsem se do sledování ponořila a zvládla jsem šest dílů za den(ano, takhle jsem trávila dovolenou, ale jen jeden den to byl:)). Jestli si pamatuju dobře, zvládla jsem ji zhruba za deset dní. Tomu se říká úspěch na to, že jsem na ni donedávna reagovala s nechutí:-)

Každopádně tady jsou moje oblíbené díly: Intimate Stranger, Ten Little Warlords, Destiny, The Quest, A Necessary Evil, For Him The Bell Tolls, The Lost Mariner a A Comedy of Eros. Námořníka si nechávám kvůli jedné jediné scéně, až tak je dobrá, a Erosa hlavně pro scény s ním, neboť blonďatý Karl Urban s křídly je opravdu zábavná podívaná. Není epizoda, která by mě vyloženě nebavila, ale mezi ty slabší počítám: Blind Faith, The Execution, Warrior...Pricess...Tramp a Orphan of war.

Ice Princess

Film je o dívce, která nikdy nechtěla nic jiného, než studovat na Harvardu. Vyniká ve fyzice a pro Harvard si musí připravit práci. Vybere si tedy krasobruslení. Kvůli svému studiu se začíná bruslení věnovat intenzivněji a časem si uvědomí, že tohle je její sen, a i když jí matka odrazuje, ona jde za svým snem.

Michelle Trachtenberg(Casey) byla roztomilá a nádherná v tom modrém kostýmku a s vlasy upravenými do drdolu. Potěšila mě i Hayden Panettiere. Její postava nakonec nebyla tak protivná, jak vypadala zpočátku. Ukázalo se, že bruslení není to, co ji láká, a proto uvitala, když Casey převzala její místo.

Krasoblusení mě nikdy nebralo, ale když jsem viděla tenhle film, rozhodla jsem se aspoň chodit bruslit. Bude to aspoň nějaká aktivita. Rozhodně se tomu nechci věnovat závodně. Nechápu, jak se nad tím můžou krasobruslařky rozčilovat. Nerozumím tomu, že někdo uvěří tomu, že to co se Casey naučila rychle, se naučí ony stejně tak. Já se na tenhle film můžu díval stále dokola, obzvlášť na její poslední bruslení, protože je to její splnění snu. Je v tom určitá naděje a síla poslechnout své srdce.

Bruslení

Pod vlivem filmu Ice Princess, později přibude příspěvek o něm, jsem se rozhodla začít chodit bruslit a dneska jsem byla na Zimním stadionu. Dřív jsem jezdila na in-linech a na ledu jsem stála jen jednou před deseti lety a ještě tak deset minut, nicméně si myslím, že to nakonec nebyla taková hrůza.

Upřímně záviděla jsem těm, kteří tam byli s někým, kdo uměl bruslit dobře, protože ač mnozí tvrdí, že je to jen o udržení rovnováhy, je v tom mnohem víc. Člověk se musí naučit otáčet, měnit směry, zastavovat. Mimochodem u toho posledního jsem naprosto vyhořela. Nemám představu, jak bych měla zastavit. Jako viděla jsem, jak to dělají druzí, ale tak nějak jsem měla strach to vyzkoušet. Doufám, že se mnou Péťa někdy půjde a že to bude umět a naučí mě to.

Rozhodně mě to bavilo, i když jsem dvakrát slítla. Pěkně bolestivé dopady to byly. Jednou abych se vyhnula a podruhé jsem neudržela rovnováhu a pěkně se tam rozplácla. Nicméně už po pár minutách na ledu jsem věděla, že tohle je místo pro mě. Tohle je místo, pro které mi může srdce zahořet. Možná se ukáže, že je to hobby, u kterého vydržím. We'll see:-)

Cesta bez cíle

Není to tak dlouho, co jsem si myslela, že mým životním cílem je divadlo nebo herectví všeobecně. Neuplynulo mnoho času od chvil, kdy jsem snila o potlesku na podiu. Nezavrhla jsem tu představu úplně. Spíš jsem si uvědomila, že k tomu nedojde. Uvědomila jsem si, že mě k tomu netáhne srdce. Kdyby ano, nelitovala bych peněz, které bych do toho musela vrazit, protože jak jsem už zjistila, pokud se pro něco opravdu nadchnu a dám do toho srdce, peníze nehrajou roli. Ještě že jsem skromná, jinak s tím pošťáckým platem nevím:@)

Než si najdu nový cíl, nebo on si najde mě, budu kráčet cestou bez cíle. Uvidím, kam mě ta cesta zavede. Nechám se překvapit. Třeba budou sudičky i kreativní a já se přece jen uplatním v umělecké branži:')

Lázně, The Sims a tak různě

Od 18. do 24. října jsem trávila svou dovolenou v lázních v Poděbradech. Jela jsem tam s Péťou a bylo to se cvičením(rozpis viz výše). Nevím, v čí šílené hlavě se ten nápad zrodil. Ach ano. V Pétině, ale celé jsem to zorganizovala já.

Ubytovali nás v hotelu Junior, což je zároveň i hotelová škola s internátem, takže když jsme šly na oběd nebo na večeři, bylo tam hafo hladových studentíků brebentících jeden přes druhého. Obsluhovali nás též studenti školy, kteří to měli v rámci praxe.

Kousek od hotelu byla nádherná viktoriánská stavba, řekla bych můj dům snů. Někomu přijde jako barabizna, ale já mám pocit, jako by z ní dýchal duch historie. Asi jsem v tomhle snílek. Co už. Jiná nebudu. Fotky jsem udělala dvě a nemohla jsem se rozhodnou, který postnout, takže oba hned pod rozpisem s cvičením.

Jelikož v Boleslavi nemám čas nechat se ostříhat, využila jsem blízkosti kadeřnictví a nechala se ostříhat. Já vím. Ten výraz je hrozný. Nějak nezvládám se sama fotit a ještě se u toho hezky křenit.

Po několika měsíčním váhání a přemítání, zda-li si The Sims 2 pořídit, či nikoliv, jsem se rozhodla pro jejich koupi. Řekla bych, že toto rozhodnutí hodně ovlivnily příspěvky SaM na jejím blogu o téhle hře. Kdybych ale věděla, že jsou to takoví požírači času, rozmýšlela bych se ještě dýl:) V neděli jsem s nimi strávila téměř v šest hodin, což je můj rekord u hraní hry. Doposud to byly jen čtyři hodiny u Bran Skeldalu I a to především proto, že ta hra nešla po uložení obnovit. Jen bohové vědí proč. Ach, jak já tu hru milovala. Ten příběh, postavy. Už vím, odkud pramení to, že nechávám postavy ve svých příbězích putovat světem za určitým cílem. Kdo by řekl, že mě ta hra až tak ovlivnila, ale ještě teď si živě vybavuju některé postavy. Ach. *velký nostalgičník a sentimentální povzdech*.

Kámen slz

Největší zlo může být důsledkem nejlepších úmyslů.

Nepřestává mě udivovat, jak Terry Goodkind dokáže na začátku knížky psát nezáživně s pomalu plynoucím příběhem a pak obrátíte stránku a nemůžete přestat číst.

Kámen slz je druhým dílem ságy Meč pravdy. Je to staré vydání, nové se teprve připravuje, a proto je rozděleno na dvě knihy. Buď na tom chtělo nakladatelství vydělat nebo si mysleli, že by to čeští čtenáři na jeden zátah nezvládli. Hádám to první. Každopádně první část se jmenuje Armáda démonů a je o tom, jak si Kahlan a Richard plánují svatbu, zatímco opona držící krutého Strážce podsvětí je natržena, což znamená, že by se mohl dostat ven a celý svět by se ponořil do temnoty. Později se u Richarda začínají objevit rysy čaroděje. Spí s otevřenýma očima, nejí maso a trápí ho ukrutné bolesti hlavy. K bahennímu lidu přichází sestry Světla a žádají Richarda, aby si nasadil obojek a odešel s nimi do paláce Proroků. Nakonec je to Kahlan, která ho donutí, aby si ho nasadil. Druhá část nese název Sestry Světla a je především o Richardově pobytu v paláci Proroků, kde se setkává se svým několikrát pra předkem Nathanem, který je prorokem a připustí si, že je čaroděj s adiktivní i substraktivní magií a jedině on může zastavit Darkena Rahla, už jako ducha, aby oponu neroztrhl úplně.

Richard mě bavil, jak sestrám vyhrožoval smrtí. Bavily mě scény, které měl se sestrou Vernou, která se na začátku jevila jako nesnesitelná a postupně jsem si ji začala víc a víc oblibovat.
Kahlan měla před sebou těžký úkol. Nejen, že se musela smířit s tím, že si Richard myslí, že ho zradila, ale ještě se objevil Císařský řád složený z vojáků z nejrůznějších zemí, kteří vyplenili město a zanechali za sebou jen mrtvé.
A na konci se objevila Cara. Přesně taková, jakou jsem si ji představovala. Vtipná, loajální a neváhající zabíjet, aby ochránila svého Mistra, kterým se Richard po smrti Darkena stal.
Samozřejmě nesmím zapomenout na Dennu, které smrt prospěla a stal se z ní dobrý člověk. Tedy spíš dobrý duch:') Díky ní se spolu Richard a Kahlan opět po dlouhé době setkají. Nejvíc se mi líbí pasáž, ve které říká: "Strážce byl znechucen z toho, co jsem udělala, a odmítl mě. Dostala jsem se mezi ty, kterým říkáš dobří duchové."

A na závěr chci dodat, že jsem začala číst třetí díl. Až ho přečtu, opět se podělím o své dojmy:-)

Again 17

Film je o třicátníkovi v podání Matthewa Perryho, se kterým se rozvádí jeho žena a děti o něj nejeví zájem. Snad aby zavzpomínal, zajede do své bývalé školy, kde potkává zvláštního správce, který se ho ptá, jestli se chce skutečně vrátit do svých teenagerských let, aby mohl udělat všechno jinak. Když Mike souhlasí, přijde magická deštivá noc a jemu je opět sedmnáct.

Abych byla upřímná, bála jsem se toho filmu. Ne kvůli příběhu. Když se dospělý stane puberťákem nebo puberťák dospělým, vždycky to slibuje kvalitní zábavu, ale kvůli Zacovi Efronovi, který je znám z High School Musical, a proto jsem značně pochybovala o jeho talentu. Podotýkám, že jsem ráda, že jsem se zmýlila.

Zac byl milý, okouzlující, kamarádský a z pohledu sedmnáctiletých zcela jistě i hezký. Mile mě překvapil a bavil od prvního momentu, kdy zjistil, že je mu opět 17. Stejně tak jeho dospělý přítel Ned, kterému chvíli trvalo, než uvěřil, že je to skutečně jeho přítel Mike a to ani nemluvím o tom, jak se snažil získat srdce ředitelky školy, kam Mike jako sedmnáctiletý Mark chodil. Michelle Trachtenberg hrající Mikeovu dceru Maggie byla rozkošná, ale zamilovaná do úplného tupohlavce, který šikanoval jejího bratra Alexe.

Byla to úžasná podívaná s povedenými dialogy nabitá humorem, mající nejspíš ukázat, že ať se to nemusí zdát, někdy je cesta, kterou jsme si vybrali a kterou kráčíme, ta správná. Alespoň ve mně to vzbudilo takové pocity.

Meč Pravdy: První čarodějovo pravidlo

Lidé jsou hloupí.

Před třemi měsíci jsem psala o seriálu Legend of the Seeker, který je na motivy Meče pravdy a už to bude nějaký čas, kdy jsem dočetla první díl knížky a už se blížím ke konci druhého, tak jsem se rozhodla o tom prvním konečně něco říct.

Nemůžu říct, že mě ke čtení přivedl seriál jako takový. Nebyla by to pravda. Přivedla mě k němu jedna z postav. Přesněji řečeno Cara. Ano. Taky jsem se divila, že ani Darken Rahl nezapůsobil, ale možná to bylo tím, že jsem dostala echo, že v knížce příliš není, i když Cara je tam taky až na konci druhého dílu a více až od třetího, ale prostě to tak fungovalo. Co víc k tomu říct:)

Původně jsem chtěla srovnávat seriál a knížku a pak jsem se zarazila a řekla si:"Cože? Teď budu dělat to, co na ostatních nesnáším?" Pořád si myslím, že srovnávání knih s filmem či se seriálem je nesmysl. Málokdy se naše představy, naše fantazie shodnou s představami natáčecího štábu tak proč si seriál kazit nadáváním a upozorňováním typu: 'tohle tam nebylo' nebo tam chybí tohle a tohle'. Jsou jenom dvě věci, které mi vadí, že chyběly v seriálu, i když si bohužel vzpomenu jen na jednu a to je to, že Kahlan nemá jako jediná nebo jedna z mála dlouhé vlasy. Vím, že se to jeví nepodstatně, ale pro příběh, hlavně pro smysl Zpovědnic mi to přijde důležité. Řekla bych, že je to charakterizuje.

Co říct k samotnému příběhu? Pohltil mě. Jednoznačně od první až do poslední chvíle, i když na začátku to šlo ztuha, obzvlášť ta část u Bahenního lidu mě místy nebavila, avšak od okamžiku, kdy Richard padl do zajetí Denny, nebyla jsem schopna přestat číst, dokud jsem knížku nedočetla až do konce. A že se mi to příliš často nestává. Doteď to dokázala jen Barbara Erskine. Jak jsem zmínila už na začátku, finišuji druhóu knížku a těším se na třetí. Prý má být nejbrutálnější. No uvidíme:')

Tak mě napadá...

...neměla bych všechno odkládat. Nebo valnou většinu. Třeba aktualizace mých fanficových stránek. Je to otázka nanejvýs hodiny, kdy bych ty povídky připravila a stejně to odložím. Nejspíš proto, že mě upoutá něco jiného. Nebo psaní do blogu. Vždycky, když jdu z práce, si říkám, že do něj něco napíšu, ale nakonec se k tomu nedostanu. Většinou dávám přednost koukání se na nějaký seriál.

...některé věci stačí říct jednou nanejvýš dvakrát. Tím by se měla řídit naše vedoucí, když mi pětkrát za den stihla říct, abych nezapomněla udělat noviny. Jako bych to nevěděla. Je fakt, že na pár věcí zapomínám, ale tohle mezi ně rozhodně nepatří. Ostatně jsem to nechávala schválně na pátek a ona to věděla, nebo jsem se aspoň zmiňovala. Asi zapomněla tak si myslela, že zapomenu taky. Jinak ji ale musím pochválit:) V posledních třech dnech mi hodně pomáhala. Bez ní bych tu výpravu nezvládla. Přece jen to bylo všechno nové a vesměs neznámé.

...není na škodu stanovení pravidel ohledně randění nebo žití s někým. Možná to je hloupé nebo staromódní, ale člověk by měl mít aspoň některé zásady, aby v jeho životě nezavládl úplný chaos. Třeba moje kamarádka má zásadu věrnosti. Myslím, že když už si někoho oblíbí nebo zamiluje, zůstane jí to na celý život nebo aspoň na hodně dlouho. Já věrnosti zrovna neholduju, respektivněji nemám ji v povaze. Tedy když bych se opravdu zamilovala, tak bych zřejmě věrná byla, ale zatím si budu užívat své svobody:') Zpět k mým třem pravidlům. Platí pro dlouhodobé vztahy. Krátkodobé se u mě nevedou:)
1) sex ne dřív než po třech měsících randění
2)sestěhování ne dřív než po půl roce od prvního sexu
3)svatba ne dřív než po roce společného bydlení
Ohledně toho třetího pravidla. Kdyby k němu nikdy nedošlo, neužíralo by mě to. Ještě pořád razím heslo: 'Svatba je drahá a rozvod ještě dražší.':)

...jak je možné, že se mi Královna meče(Queen of swords) líbí úplně stejně jako před sedmi? Jsem zažraná do kapitána Grishama jako předtím, baví mě královnin humor a plukovník Montoya je stejně charismatický jako tenkrát. Dá-li se to tak říct, QoS patří mezi srdcovky.

Někdy je třeba dodat odvahu

Domnívám se, že uběhlo už pět let od chvíle, kdy jsem se rozhodla, že půjdu na DAMU a každý rok mi do toho něco přišlo. První dva roky to byly zlé sny, které mě odrazovaly, pak to byl nedostatek peněz a loni vyoperování šroubů z kotníku. Dnešní rok do toho chci jít znovu, protože je můj poslední. Poslední šance, abych dostudovala do 26 let. Přece jen nemám zájem si školu platit. Jenže je září a já jsem zase začala pochybovat. Říkala jsem si, jestli to stojí za ty prachy. Přihláška čtyři stovky a tři stovky za doktorku. A taky co když budou přijímačky v době, kdy bude mít Andro promoci nebo SaM maturitní ples. Nerada bych to prošvihla.

Abych se dostala k pointě. Dneska jsem byla v divadle na představení Dohazovač a v hlavní roli Aleš Procházka a Kateřina Brožová. Jasně, že jsem šla kvůli Procházkovi. Miluju jeho hlas. Představení bylo zábavné a místy i nestydaté. Nebáli se použít slova jako penis a bod G. Potěšila mě ta otevřenost. A na konci představení samozřejmě applaus a já si znovu uvědomila, že tohle je přesně ten důvod, proč se celou dobu snažím přihlásit na DAMU. Stát na podiu a za bouřlivého potlesku se uklonit obecenstvu.

Takže teď si půjdu vyplnit přihlášku, v pondělí se pokusím objednat k doktorce a začátkem října by se mi mohlo podařit ji odeslat. I kdyby mi do toho vlezla promoce nebo ples, já budu vědět, že jsem to aspoň zkusila a když se mi někdy naskytne příležitost, hezky Procházkovi poděkuju:')

Malý zázrak

Jednou jsem měla v popisku na lapu něco ve smyslu: "Teprve tehdy, když člověk ztratí naději, se stane zázrak." Mně se to přihodilo. Vzdala jsem se naděje, že bych se s Andro tenhle rok ještě viděla a ona se přesto naskytla příležitost. Zcela neočekávaně, ale naprosto vítaně. Dostala jsem den dovolené a ten den jsem strávila tím nejlepším způsobem. S člověkem, kterého mám upřímně ráda a na kterém mi záleží.

A stál ten jeden den za to? Jednoznačně ano. Nebylo to o tom, že bychom bez ustání kecaly a kecaly a kecaly. Vlastně jsme toho až tolik nenamluvily. Však povídat si můžeme přes lap. Šlo o ten pocit, který jsem měla. Který mám vždycky, když jsem s ní. Je to něco jako jiný svět. Existují v něm starosti a problémy a kdesi cosi, ale je to svět, kde se cítím v bezpečí. Sedím vedle ní, opírám si hlavu o její rameno a jsem šťastná a spokojená. Neexistuje nic než jen ta chvíle. Užívám si každý ten okamžik. Nejspíš je to tím, že tyhle chvilky jsou opravdu vzácné.

No plans

Už nikdy, ale opravdu nikdy nikdy a nikdy si nebudu nic plánovat, protože stejně nakonec všechny mé plány pohltí plamen schválnosti a spálí je na prach.

Se setkáním s Andro jsem počítala. Bylo to takové fifty-fifty a už jsem se s ní letos jednou viděla, tak jsem to rozdýchala jakž takž snadno. Se SaM je to horší. Naše setkání jsme plánovaly u ní na konec srpna, to zkrachovalo. A ona nemohla přijet sem, protože se mi ta dovolená zrušila kompletně, neboť si Hana vymyslela, že od 17. srpna na měsíc pojede do lázní. No a teď jsem si chtěla vybrat alespoň dva dny, abych té dovolené neměla tolik, a samozřejmě do toho něco vlezlo.

Včera jsem šla o půlnoci spát s tím, že ráno budu vstávat před devátou nebo v děvět a po šesté mi volala Jitka, že musí na pohotovost, protože se jí vrátil zánět močových cest, takže jsem vstala a vypravila se do práce. Naštvaná jsem ještě teď, protože jsem neměla ani možnost zajít si na informační schůzku ohledně autoškoly, takže můj řidičák se odkládá na neurčito. A to jsem chtěla psát a věnovat se stránkám a blogu. Chjo:/

Ještě včera jsem si plánovala, že příští rok pojedu do Anglie. Okamžitě s tím přestávám. Vždyť ani není jisté, že budu mít za rok práci. Jestli na poště vydržím, když si ani nemůžu vybrat dovolenou.

My four bad boys

1. Ethan Rayne

(Robin Sachs)

Seriál: Buffy vampire slayer
Epizody: 2x06 - Halloween, 2x08 - Dark Age, 3x08 - Band Candy, 4x12 - A New Man

Ethan Rayne je záporák mého života. Nikdo před ním nedokázal a nemyslím si, že někdo po něm by zvládnul to, co on. Oblíbila jsem si ho hned po první epizodě. Snad pro jeho zvrácený smysl pro humor, snad pro to, že byl první, který v Gilesovi probudil jeho drsné já. Líbilo se mi, jak žil magií a hrozně rád provokoval, i když za to pokaždé dostal pořádnou nakládačku. Díky němu jsem si i oblíbila Halloween a začala se zajímat o magii. Dobře. Mnohým to nebude znít jako kladná stránka, ale rozšiřuju své obzory:')

2. Ba'al

(Cliff Simon)

Seriál: Stargate SG-1
Epizody: Summit, Last Stand, Abyss, Homecoming, Zero Hour, Reckoning Part 1, Reckoning Part 2, Threads, Ex Deus Machina, Stronghold, Off the Grid, Insiders, The Quest Part 1, The Quest Part 2, Dominion
Film: Stargate: Continuum

Jeho hadstvo, tedy jeho lordstvo lord Ba'al se umístil na druhém místě především proto, že mi často slouží jako inspirace pro mé knižní záporáky. Je sexy, zábavný a miluju tu chemii mezi ním a Jackem. Od epizody Abyss se opravdu zbožňují a já si jsem jistá, že pro Jacka není jen další had. A díky němu vznikl můj nejoblíbenější pairing Ba'al/Sam.

3. Guy of Gisborne

(Richard Armitage)

Seriál: Robin Hood

Epizody: 1. a 2. série Robina a 3. série vyjma dvou dílů Lost in Translation a Sins of the Father

Čím mě učaroval? Tak jako Ba'al je sexy, i když jiným způsobem samozřejmě:) Fascinuje mě jeho povaha. Málokdo je tak loajální ke svému pánovi, který s ním zachází jako s kusem hadru. Docela mu to pálilo, pokud zrovna nešlo o Marion. Jakmile se objevila na scéně, zkrotl jako beránek a udělal by pro ni, co ji na očích viděl. Líbila se mi jeho krutost a nakonec i to, že se z něj stal kladný až patetický hrdina. Říkám si. Má vůbec, co dělat mezi záporáky. Rozhodně. Vždyť jím byl celých 33 epizod, pokud dobře počítám:')

4. Darken Rahl

(Craig Parker)

Seriál: Legend of the Seeker

Epizody: Prophecy, Destiny, Puppeteer, Home, Hartland, Conversion, Bloodline, Sanctuary, Fever, Reckoning

Zamilovala jsem se do něj v okamžiku, kdy jsem ho viděla bojovat. Způsob jeho boje, samolibost a jistota v úspěch mě srazily na kolena a dodnes jsem nebyla schopna vstát:@) Rahl je krutý, v některých ohledech i šílený. Když někdo selže, čeká ho smrt, vyjma Mord Sith. Ty jsou pro něj nejspíš příliš cenné, než aby je zabíjel, i když selžou.

The Lost Treasure of the Grand Canyon

IMDB

Ačkoliv se to jmenuje Ztracený poklad Grand Canyon, nebo v našem překladu Ztracený poklad Aztéků, pointa filmu je úplně v něčem jiném a poklad je brán jen okrajově. Příběh je o hledání otce archeoložky jménem Susan Jordan(Shannon Doherty). Jako přátelé a pomocníci ji doprovázejí Marco Landford(JR Bourne), Hildy Wainwright(Heather Doerksen) a další. Později se k jejich výpravě přidává i do knih zažraný znalec Aztéků Jacob Thain(Michael Shanks).

Film jsem shlédla na dvakrát. Prvně jsem si ho pustila jen jakousi výplň, když jsem čekala, až se mi dotáhne jiný film a podruhé už jsem to dokoukala po několika dnech, kdy mě to i chytlo. Nakonec se z toho vyklubal poutavý příběh, u kterého jsem si přála, aby to doctor Thain přežil a Landforda bych i pro to obětovala, neměla jsem tu postavu ráda. Přišel mi jako zbabělec, který si na konci hrál na hrdinu.

Michael Shanks byl naprosto okouzlující. Jeho doctor Thain byl na pohled chladný, avšak ve skutečnosti byl až roztomile stydlivý, když Susan vyznával lásku. Když to vypadalo, že jejich lásce nebude přáno, obrečela jsem to, ale nakonec jim tvůrci šťastný konec přáli.

Nebýt toho nízkého rozpočtu, který měli, jinak si nedovedu vysvětlit tu příšernost, která se tam pohybovala, byl to dobrý film. Potěšilo mě, když Jabob mluvil jazykem starých Aztéků. Připomnělo mi to dr. Jacksona a taky to, že se na tu roli Shanks dokonale hodil:-)

Imagine Me&You

Imagine Me&You

Věříte v lásku na první pohled? Tak by se dal jednou větou charakterizovat celý film. Láska na první pohled. Velmi neobvykle to začíná svatbou, kde se Rachel(Piper Perabo) pohledem setká s floristkou Luce(Lena Headey). Diváci si musí všimnout té jiskry, která tam přeskočila, a tak je hned jasné, kterým směrem se bude film ubírat, což není na škodu, neboť filmů s lesbickou tématikou je velmi pomálu.

Na Rachel se mi líbilo, že si pomalu uvědomovala a připouštěla svoji orientaci a fakt, že se zamilovala do Luce. Před Hecem se to snažila tajit. Měla ho ráda a nechtěla mu ublížit. Jednou to už nevydrží a řeknu mu to, i když Hec předstírá, že spí, vyslyší ji a ví, jak se správně rozhodnout. Překvapilo mě to. Nečekala jsem, že ji nechá jít. Konec mě dojal. Už podruhé. Jak stojí na tom autě a křičí její jméno mi přišlo hodně emotivní. Nevím proč. Tak či onak mě to dostalo.

Líbily se mi Lena i Piper. Holky se krásně vyblbly na tom trenažeru na tancování. Chvilkami jsem jim i tu jejich zábavu záviděla:@) Anthony byl úžasný jako vždy. Na tom chlapovi je něco, co mě vždycky dostane, ať hraje cokoliv. Možná je to tím hlasem. Mám totiž úchylky na hlasy a on ho má setsakra dobrý:')

Shrnuto a podtrženo. Jsem si jistá, že se na ten film podívám znova a znova. Bude patřit mezi ty, které mě neomrzí, protože ačkoliv osobně nevěřím v lásku na první pohled, je krásné dívat se, jak ji prožívají druzí.

Golden Hour

Golden Hour

Golden Hour je lékařský seriál, něco na způsob Medicopteru 117, jen je to mini-série o čtyřech dílech, z nichž jeden má 1:12 minut s odchylkou +/- 2 minut:-) 'Golden Hour' znamená, že pokud se jim podaří ošetřit zranění do hodiny od způsobení zranění, mají oběti velkou naději na přežití.

Hlavními hrdiny jsou doktoři Alec Track(Richard Armitage), Naz Osbourne(Navin Chowdhry), Jane Cameron(Zoe Telford) a Paul Keane(Ciarán McMenamin). Při jejich vyjížďkách jim zdárně sekunduje pilot helikoptéry Kurt Jagger(Billy Geraghty). Vzhledem k tomu, že je Cameron jedinou ženskou v týmu, balí ji všichni, vyjma Kurta, ale ta má oči jen pro Aleca, který se to bojí říct ostatním, aby to nenarušilo pospolitost týmu.

Jak to v lékařských seriálech bývá, teklo hodně krve a to zejména v prvním díle, kdy přímo na ulici dělaly jedenáctiletému klukovi torakotomii, což je zjednodušeně řečeno otevření hrudníku, takže opravdu chuťovka. Občas přihodili hlášku i dojemné scény, ale hlavně to mělo napínavé momenty, kdy člověk opravdu nevěděl, jestli se podaří oběť zachránit, či nikoliv.

Je zbytečné, abych zmiňovala, že Richard byl v některých scénách cute a možná i trochu shy:-) Prostě byl sladký jako vždycky. Tedy nearly always:-)) No a protože trailer jsem nesehnala, nahraju aspoň MV s Richardovými scénami v Golden Hour:')

I'm back

Tak jo. Dlouho jsem to tady zanedbávala. Ostatně já jsem zanedbávala všechno, ale hodlám to napravit a začnu tím, jak bylo u Andro.

Vyjela jsem z Prahy v pravé poledne. Cesta trvala pět hodin, i když měla trvat jen čtyři a půl, ale opravy na dálnici jsou vždycky problematické. Ovšem pořád lepší, než že by nás zdržela bouračka, jak je to na D1 časté, ale bohové mi přáli. V autobuse jsem si dopřála sušené maso. Nikdy předtím jsem ho neměla. Byl to takový experiment, ale chutnalo mi, jen nemuselo být až tak kořeněné. Většinu cesty jsem ale prospala. Autobus mě vždycky ukolébá.

Nebudu popisovat každý den. Ono se to stejně vesměs opakovalo. Šly jsme do města, pokoukaly po výlohách, zapadly do cukrárny a ládovaly jsme se kafem, poháry a zákusky:@) Za zmínku stojí středa, jakožto poslední den, kdy jsme podruhé(prvně to bylo v úterý) šly kolem knihkupectví. Takové malé a útulné mi přišlo a ve výloze jsme viděly Knihu stínů. Vešla jsem dovnitř a chvíli si jen užívala vůni těch knih. Tyhle malá knihkupectví vždycky tak krásně voní. Zezadu vyšel prodavač a způsob, jakým rozhrnul závěs, mi připomněl Ethana z Buffy 2x06 Halloween:') Nicméně knížku jsem si koupila. A ještě jedna věc stojí za zmínku. Taky se to stalo ve středu. Byly jsme na rozhledně a kochaly se výhledem. Vítr mi čechral vlasy a dole všechno vypadalo tak mrnavě, a teď přijde velké klišé, ale jak jsem tam tak stála s tím větrem ve vlasech, připadala jsem si, jako bych neměla vůbec žádné starosti. Existoval jen ten okamžik a to místo. Nic víc.

Abych to shrnula. Byla to ta nejkrásnější dovolená, kterou jsem zažila. Díky tomu, že jsem s sebou neměla notebook a u Andro mě to na compu moc nebavilo, odvykla jsem si na ten druh klávesnice i na myš, měla jsem spoustu času na čtení(přečetla jsem kolem dvě stě stránek), na psaní nového příběhu(pořád si nejsem jistá, jestli ho mám opravdu pojmenovat Jiné časy) a celkově jsem se o nic nestarala. Hlavně od práce jsem si pořádně odpočinula a taky tím, že jsem neřešila váhu, jsem zase o něco štíhlejší:-)

Miss Conception

IMDB

I don't want sperm. I want baby.

Okay. Přísahám, že kdybych věděla, o čem to je, v životě bych si to nestáhla, natož na to koukala, ale protože jsem si to opomněla zjistit, čekal měl film o ženě jménem Georgina Salt(Heather Graham), které zbývá podle doktora poslední vajíčko a má jen čtyři dny, aby otěhotněla a zrovna se rozešla se svým přítelem, který se na děti stále necítil. Proto se svou kamarádkou Clem(Mia Kirshner) vymyslí čtyřdenní plán, jak dostat muže do postele.

První den chce nalákat muže do bytu pod záminkou pronájmu. Chytí se jeden velmi přitažlivý, a když jdou na věc, zavolá její expřítel Zak, kterého stále miluje a vystrnadí toho chlápka z bytu, ale z jejich rozhovoru sejde, když Georgina uslyší v pozadí hlas Zakovi sekretářky a myslí si, že s ní něco má. Druhý den se ocitá na pohřbu, kde ovšem zjistí, že je to pohřeb homosexuála, a proto jsou na něm vesměs homosexuálové. Narazí tam sice na jednoho straight, ale z toho taky nic nebude. Třetí noc zajde do night club, ovšem striptér ji okrade a čtvrtou noc má darovat sperma kamarád, ale má neodkladnou záležitost, a když se Zak konečně vrátí, vidí Georginu, jak se objímá s jeho kamarádem a vyloží si to po svém. Odchází a Georgina prošvihne svoji ovulaci.

Když lov na spermie začal, říkala jsem si:"Oh Gods. Tohle je to poslední, co bych chtěla vidět," ale nakonec se z toho vyklubal pěkný snímek o jednom téměř nenaplněném snu. Ano, téměř. Když už se Georgina vzdala veškeré naděje, otěhotněla. Možná poučení pro extrémně snaživé ženy, které slyší tikat své biologické hodiny, že to přijde, až když se o to přestanou starat. Ne vždy, ale ve většině případů ano. No a možná jen já hledám za vším poučení a je to jen příběh se šťastným koncem.:-)

Legend of the Seeker

Legend of the Seeker

Pro tenhle seriál existuje knižní předloha Terryho Goodkinda Meč Pravdy. O realizaci seriálu se postarali Sam Raimi a Rob Tapert, jejichž dva nejznámější kousky jsou Xena a Hercules. Tolik k organizačním věcem.

Příběh se odehrává zejména ve Středozemí, kterému vládne krutý až nelidský lord Darken Rahl, jehož snahou je získat tři schránky Ordenu, jež by mu pomohly zotročit celý svět. Aby se tak nestalo, musí povstat Hledač. Proroctví pravilo, že jedině Hledač je schopný zabít Darken Rahla.

Richard Cypher(Craig Horner) je mladý muž žijící se svým otcem nedaleko města zvaného Hartland. Jeho život ubíhá klidně, až do okamžiku, kdy se seznámí s Kahlan Amnell(Bridget Regan). S ní se jeho život obrátí vzhůru nohama a on se stává Hledačem. Richard působil sympaticky už od začátku. Takový vesnický kluk působící směšně, jak chce pomstít svého otce, ale má takovou jiskru v očích, při které mu věřím, že on je opravdu true Seeker. Kahlan je Zpovědnice. Když někoho vyzpovídá, stane se jejím otrokem. Při první scéně s Richardem se zdá být dost arogantní, ale postupem času se stává snesitelnou, jen kdyby ji s Richardem nepárovali. Mám ty postavy ráda, ale jen odděleně.

Zeddicus Zu'l Zorander(Bruce Spence) je čaroděj 1. řádu, jak neustále a rád připomíná. Myslí si o sobě, že je vtipný a dost často mě i rozesměje tak to není jen jeho smyšlenost:') Učí Richarda a zároveň je jeho dědečkem, což Richard zjistí až v 16. díle, kdy se setkává i se svou sestrou Jennsen(Brooke Williams). Nebyla mi sympatická, dokud se nepostavila Richardovi, když ho ovládly schránky Ordenu.

A nyní k mé nejoblíbenější postavě vůbec. Darken Rahl(Craig Parker) je zosobněné zlo. Zabije svého věrného generála a naprosto lhostejně řekne:"Bring me my journey book." Žeru ty jeho svalnaté paže. Kdo čte pravidelně můj blog, nemohl si toho nevšimnout.:-) Líbí se mi, jak bojuje. Jak se ho jeho Mord Sithy bojí, jak se ho všichni vyjma trojky a pár jedinců, odboj nepočítám, bojí. A jeho nový generál Egremont(Kevin J. Wilson), je mu věrný a nemyslím, že mu slouží ze strachu nebo že by byl pod kouzlem, ale protože je to voják vychovaný k poslušnosti ke svému lordovi.

Seriál má 22 epizod a z toho se mi jedenáct líbilo a hodně mě bavily. 1x01 Prophecy, 1x02 Destiny, 1x08 Denna, 1x09 Puppeteer, 1x15 Conversion, 1x16 Bloodline, 1x17 Deception, 1x18, Mirror, 1x19 Curse, 1x20 Sanctuary a 1x21 Fever. Epizody, které mě opravdu nebavily jsou 1x12 Home a 1x13 Revanant. U 1x22 Reckoning si nejsem jistá, protože Rahl byl sice úplně out of character, ale za to se tam objevila Mord Sitha jménem Cara(Tabrett Bethell), která byla zábavná, drsná a pretty hot, takže půl napůl. Ostatní epizody 1x03 Bounty, 1x04 Brennidon, 1x05 Listener, 1x06 Elixir, 1x07 Identity, 1x10 Sacrifice, 1x11 Confession a 1x14 Hartland mi nepřišly extra záživné, ale ani jsem se nenudila.

Souhrnem můžu říct, že to má Seeker tedy napůl. Půl dobrý a půl ne tak dobrý nebo hrozný a je pravděpodobné, že se budu dívat i na druhou sérii už jen kvůli tomu s jakými záporáky vytasí po Darkenovi a doufám, že se tam Cara bude objevovat alespoň tolik, kolik Darken.

Gray Matters

Gray Matters

Miluju tenhle film. Nejen pro to, že Heather Graham je opravdu charming osůbka a já ji žeru už od dob Ztraceni ve vesmíru, kde hrála poněkud chladnou, ale i tak velmi charismatickou doktorku.

Příběh je o nerozlučních sourozencích, kteří se jmenujÍ Gray a Sam. Gray jednoho dne vytáhne Sama do parku pro psy, aby se tam seznámil a natrefí na Charlie. Pozvou ji na večeři a ráno se Sam Gray svěří, že Charlie požádal o ruku. Gray je v šoku, ale nakonec se s tím smíří. Při rozlučce se s Charlie opijou a Charlie ji v pokoji políbí. Polibek přinutí Gray si uvědomit, že je lesbička.

Heather byla awesome jako vždy. Její Gray byla tak rozkošná, zmatená a zničená z toho, že se nejspíš zamilovala do manželky svého bratra. Alan Cumming hrál taxikáře, který se do Gray zamiloval, ale brzy na Gray poznal, že ji přitahuje něžné pohlaví a stal se z něj její dobrý přítel. Poznala jsem ho jako Glitche v Tin Manovi a v tomhle filmu jeho oblíbenost ještě vzrostla.

V jedné scéně spolu Gray a Charlie tančí, tuším tango, podle filmu, který hraje v pozadí a obdivuju, jak to holky zvládly. Ke konci filmu má Gray nádherný kraťoučký proslov, který z ní takto:"I'm never gonna be able to walk down the street holding hands with my partner without the rest of the world giving us a look. I may never have the wedding that I once dreamed of and I may never have children and one day, when I die people will never give as much respect to my grieving lover as if she were my husband."

Nakonec všechno skončí happyendem a Gray najde svou lásku, ale tak nějak to v člověku, nebo aspoň ve mně, zanechá pocit, že je se světem něco špatně. Že to, co se jeví odlišně, jako třeba homosexualita, není vlastně ani trochu odlišné a jen my z toho činíme něco nepřirozeného.

Taková malá apocalypsa

To, co se v pátek odehrávalo venku v jednu chvíli, bych mohla s čistým srdcem nazvat apocalypsou. Vlastně jsem to tak nazvala ještě, než se to běsnění vůbec strhlo. Obloha se zatáhla a padla tma a já jsem utrousila: "Příchází Apocalypsa." Vedoucí šla rozsvítit do haly, a jak rozsvítila, mračna se protrhla a běsnění začalo. Nepřála bych si být v ten okamžik venku. Nefungovalo absolutně nic. Ani telefony, ani sazka. Všechny to odřízlo od okolního světa, ale elektrika se kupodivu zachovala.

K večeru jsem šla domů a vzduch byl takový svěží a obloha skoro bez mraků, kdy jsem viděla následky bouře. Strom rozštípnutý po zásahu blesku, značky ohnuté téměř k zemi a vysypané sklo z autobusových zastávek. Připadala jsem si jako v nějakém katastrofickém filmu, kdy lidé vycházejí ven ze svých úkrytů, aby shlédli tu zkázu, jež příroda napáchala.

My Five Favourite Actors

Pohrávala jsem si s tou myšlenkou už od doby, co své oblíbence zveřejnila SaM na svém blogu a odkládala jsem to, aby to nevypadalo, tak blbě, ale ono to stejně bude vypadat blbě, tak už to nebudu dál zdržovat:-)

#1 Gary Oldman

Kde jsem se s ním seznámila:Lost in Space
Jak jsem si ho oblíbila:Často říkám, že Lost in Space je můj osudový film a mám pocit, že je to pravda. Díky tomuhle filmu jsem poznala Garyho jako sarkastického a trochu zbabělého záporáka a hned jsem si ho zamilovala(to ten sarkasmus)
Co na něm miluju: Když hraje záporáky. Jsou šílení, někdy i dost vypočitatelní a většinou i pořádně sexy.
Co mi na něm vadí: Klaďasové, které poslední dobou hraje. Neříkám, že je hraje špatně, ale záporáctví má v krvi a měl by z toho vyždímat, co nejvíc. Co už. Stejně si zaslouží první místo. Jako jediný se se mnou táhne osm let.

#2 Richard Armitage


Kde jsem se s ním seznámila: Zaručeně v Robinovi.
Jak jsem si ho oblíbila:První tři nebo čtyři díly Robina mi byla jeho postava neskutečně protivná, ale pak zabil jiného protivu, stoupl v oblíbenosti a nějak jsem si ho zamilovala. Jeho postavu, a nakonec i jeho samotného. Vidla jsem snad všechno, co se s ním dalo. North&South, Spooks, Vicar of Dibley, Golden Hour a další. Tyhle čtyři jsou dle mého nejlepší.
Co na něm miluju: V první řadě jeho hlas. Měla jsem období, kdy jsem před spaním poslouchala, jak vypravuje večerníček. Taky to, že je hrozně cute. V Golden Hour je neuvěřitelně sweetie, a když jsem ho viděla stát u oltáře ve Vicar of Dibley, všechny moje zásady šly stranou a já si říkala: "Tohle je jeden z mužů, kvůli kterým bych se i vdala."
Co mi na něm vadí:Myslím, že absolutně nic. Z mého pohledu je dokonalý a zasloužil by si první místo, ale Gary je dlouhodobější srdcová záležitost:)

#3 Robin Sachs


Kde jsem se s ním seznámila: Buffy, vampire slayer
Jak jsem si ho oblíbila: Jeho postava v Buffy. Je možné se do někoho zamilovat po první epizodě? Mně se to stalo, a ačkoliv tam je za sedm sérií jenom čtyřikrát, nikdy na něj nezapomenu.
Co na něm miluju: Zejména jeho hlas. Dodnes ráda poslouchám scénu z Buffy, kdy mluví s Gilesem.
Co mi na něm vadí: Přestal hrát:(

#4 Craig Parker


Kde jsem se s ním seznámila:V Legend of the Seeker
Jak jsem si ho oblíbila: Dlouho mě Darken Rahl nebral, až přišla epizoda, která změnila všechno. Odhalil mi své svalnaté paže, ukázal, že umí bojovat a mě došlo, že je to přesně ten typ záporáka, které miluju:-)
Co na něm miluju: Právě ty jeho paže. A taky že mě jako jediný přiměl znovu koukat na Xenu a dokonce mám jeden díl s ním uložený na disku, což je úspěch vzhledem k mému vztahu ke Xeně:')
Co mi na něm vadí: Ten župan, co Darken Rahl čas od času nosí. Není divu, když tím schovává to, co na něm nejvíc miluju:)

#5 TJ Thyne


Kde jsem se s ním seznámila: Walker Texas Ranger
Jak jsem si ho oblíbila: Nemám ponětí, jak se to stalo. Nejspíš mi jeho postava ve Walkerovi naprosto učarovala a to, že jsem dlouho nemohla zjistit, jak se jmenuje, jen přiživovala můj zájem.
Co na něm miluju: Jeho štěky nebo hostování. Než přišly Bones, měl jen malé role v různých seriálech, ale milovala jsem je. A ty jeho kudrny. Ach.
Co mi na něm vadí: Že se nechal ostříhat. Důvod, proč jsem přestala sledovat Bones, ale má bolest se již utišila tak se k nim nejspíš i vrátím:')

Můj nový život

Nejprve začnu těmi dobrými zprávami. Za měsíc a půl se mi podařilo shodit pět kilo, ubyly mi čtyři centimetry v pase a pět na bocích a jako bonus dokážu pásek na hodinkách zapnout až na čtvrtou dírku a před hubnutím to byla druhá. Tohle hubnutí jsem plánovala dlouho. Nebudu počítat roky. Jen posledních pět měsíců.

Ke konci roku 2008 jsem se vsadila s Masonem o pětikilo, že do konce června zhubnu o patnáct kilo, takže by má váha byla 77 kilo. Dva a půl měsíce jsem na to úplně kašlala. Neměla jsem motivaci a ať jsem se snažila sebevíc, nevydržela jsem to. Mekáč a KFC mě vždycky zlákaly a sportovat se mi nechtělo. Pak jsem se zbláznila do Darken Rahla. Nebo do jeho svalnatých paží? To je vlastně jedno a stalo se něco šíleného. Začínala jsem používat rotoped, který předchozí dva roky sloužil jen jako věšák na oblečení. Zpočátku se mi vůbec nechtělo. Bolely mě nohy a pokaždé mě to odrovnalo. Každý den jsem se musela povzbuzovat pohledem na jeho paže, abych vstala a šla si zacvičit na rotoped. Později se k tomu přidalo chození pěšky a dneska, po měsíci a půl, jezdím autobusem jen občas, hlavně do práce. Z práce chodím zásadně pěšky, pokud neprší. Začala jsem chodit i do fitka a rotoped se stal takřka každodenním rituálem. Trochu mám obavy, jestli to nepřeháním. Půl hodina dopoledne a půl hodina odpoledne, ale zjistila jsem, že když si nezacvičím, jsem hrozně nervní a protivná.

Taky si užívám ležení ve vaku na hubnutí. Čtyři tisíce mě stála pernamentka na deset hodin + dvě zdarma a jen tam tak ležím a potím se, páč je v tom 60 stupňů Celsia, ale myslím, že to pomáhá. Koupila jsem si i různé krémy na celulitidu a na zpevnění. Well. Ještě musí jít do konce června osm kilo dolů, takže musím řádně zabrat. Navíc jsem objevila, teda mamka mi je ukázala, naprosto božské rifle, které mi přestanou být tak těsné, až zhubnu právě těch osm kilo. Chtěla bych si je vzít, až pojedu začátkem července na prodloužený víkend k Andro:-)

Začala jsem i dost žít. Uvědomila jsem si, že se ve svém životě nechci nudit, a proto chodím dvakrát týdně dopoledne cvičit a po práci do vaku a od 28. května mě čeká každý čtvrtek pět týdnů čekají lekce Flirt dance. Jsem opravdu zvědavá, jak to bude probíhat a ochotně bych se i přihlásila do kurzu pro pokročilé, pokud s tím budu spokojená:')

Ovšem tenhle způsob žití má i svou negativní stránku. Všimla jsem si, že se mi Péťa vzdaluje, jak ani nemám čas zajít s ní na oběd nebo do cukrárny. Nebo nestíhám svou práci, která se musí udělat o pauze, protože při provozu je to nemožné. Kupříkladu včera jsem si s hrůzou uvědomila, že už je v pátek a přitom si jasně pamatuju, jak jsem SaM přála, ať si užije týden volna, a byla neděle.

Přesto všechno, ano, musím se podívat pravdě do očí, se cítím osamělá. Nemám člověka v blízkém okolí, který by se mnou trávil čas a já s ním a nepotřebuju nutně muže. Stačila by mi kamarádka. Však jsem cynik a dám na přátelství víc, než na lásku a damn it, ale SaM ty její sobotní party závidím. Já vím. Jsem trubka, ale to je můj nový život. Skoro mě až napadá, jestli ten starý nebyl přece jen lepší, nicméně už není cesty zpět. Well. Možná by bylo, ale už se nechci vrátit. Už jsem do toho dala příliš mnoho, než abych to teď vzdala. Až čas ukáže, jestli mě to učiní šťastnějí nebo ponoří hlouběji do osamění.

Convoy

IMDB

Upřímně, Krisi. Tohle považuju za jeden z tvých nejhorších filmů a snad jen díky tomu, že tam jsi půlku filmu polonahý, jsem to zvládla dokoukat.

Příběh o tom, jak jsou řidiči utlačováni policií, a proto se vzbouří je sice pěkný, ale prakticky úplně o ničem. Šerif, který si nedá pokoj za žádnou cenu se na konci filmu začne chechtat, jak blázen, když zjistí, že Duck(Kris Kristofferson) přežil i pád do vody a jediné, co se mu stalo, bylo zraněné oko.

Kdyby to mělo hodinu a čtvrt nebo hodinu dvacet, bylo by to ještě stravitelné, ale hodina a čtyřicet minut byla opravdová agónie, přičemž pět minut bylo zcela zahozeno prolínajícími záběry honičky náklaďáky s policejními auty. A ta hudba tomu příliš nepomohla. Yeah. Kris zpíval hodně, ale už tak to byl šílený film umocnění šílenou muzikou.

Hardball

IMDB

I'm lawyer not miracle man.

Hrozná ptákovina a nevšimnout si na obalu Lisy Howard, ani ve snu by mě nenapadlo si to koupit, ale Lisu mám ráda už od dob Earth: Final Conflict, a tak jsem si to koupila.

Je to o dvou detektivech, co jsou lovci lidí, zločinců, na které stát vypsal odměnu, avšak s policií si příliš nerozumějí. Ovšem, kdo má rád, když se mu někdo fušuje do práce, že?

Místy to bylo zábavné, obzvlášť jak se snažili zabít jejího parťáka a jak se s ním rozešla a on ji všude pronásledoval, až se nakonec uvolila a vzala ho zpátky, i když ani neměli, kde bydlet(součást plánu, jak ho zabít). Bavilo mě, jak leželi vedle sebe ve stanu a ona mu prozradila, že na sobě nemá spodní prádlo a pak se otočila na bok a usnula.

Potěšil mě Steve Bacic. Mám toho chlapa ráda, i když tady hrál praštěného zakomplexovaného mafiána. Nicméně oblek a nagelované vlasy mu slušely a pořád jsem si říkala, ať ho nezabijou. A kupodivu nezabili:-)

Nabitý týden

Začalo to pondělkem, kdy jsem měla školení spotřebního úvěru on-line(lidově řečeno půjčka) a udělali mi v tom guláš se spotřebákem, který se vypíše na papír a pošle do banky a nemohli jsme si vyzkoušet ani cvičný příklad, protože banka chce, abychom něco dělali, ale není schopna nám zajistit funkčnost. Never mind. Aspoň jsem se brzy dostala domů.

V úterý jsem byla u zubaře. Blecht. Vždycky mi tam najde kaz a ještě to stojí hafo peněz. 590 Korun za bílou plombu. Jasně. Dlouho vydrží, vypadá líp, než amalgán a nemusí se s jídlem čekat dvě hodiny, ale stejně jsou to hrozný prachy.

Ve středu jsem si vzala dovolenou. Nejen, abych se naučila na páteční ústní zkoušku, ale abych stihla dojít na magistrát včas. Vypovídala jsem ohledně Vaškova vystěhování a v podstatě odhlášení trvalého pobytu, aby sem nechodili otravovat věřitelé, když je to takový magor a musí si brát půjčky, aby to všechno mohl prohrýt v automatech. Blbec na entou, říkám. Anyway. Jak jsem tak podepisovala výpověď svědka, do očí mě praštil zákon č.500/2004Sb, což je správní řád, který jsem se učila na zkoušku a napadlo mě, že už to nikdy nebude jen jeden zákon z mnoha, ale už navždy pro mě bude mít nějaký význam.

Ve čtvrtek se nic zvláštního nepřihodilo. Byla jsem s Péťou na obědě a vybrala jsem si mňamky kančí plátky s bramborovým knedlíkem a červeným zelím a hrozně moc jsem si pochutnala. A samozřejmě jsme se stavily v cukrárně(toť k mé dietě) a dala si Alžírskou kávu, která mi nepřišla tolik hořká jako jiné kávy. Péťa říká, že je to tím, že si zvykám. Já bych řekla, že to bylo šlehačkou a koňakem:@)

Pátek byl můj velký den. Čekala mě zkouška, na kterou jsem jela s pocitem, že jsem opravdu naučená, což se mi stalo snad poprvé v životě a naštěstí jsem byla úspěšná. Jen mě pobavilo, jak nikdo nechtěl jít první, a tak jsem se nabídla. Nač to taky zdržovat. A taky mě fascinuje, jak si mě každý pamatuje, ví, ke které poště patřím, a já je absolutně neznám.

V sobotu jsem se věnovala učení. Kupodivu jsem si do ruky vzala angličtinu a chvíli se i učila, i když bude zázrak, jestli budu někdy schopna podat přihlášku na státnici. Za prvé si nevěřím, za druhé 2 300 není málo a za třetí jsem líná, abych se učila a jak jsem líná, jsem v koncích. Odpoledne jsem šla cvičit. Zmínila jsem se, jak to miluju? Nemusím u toho na nic myslet a skvěle se mi uvolní svalstvo. A ta sprcha, kterou si po cvičení dopřávám. Není nic lepšího než tekoucí voda stékající po mém těle. V tu chvíli zapomenu na veškerý svět kolem mě.

A v neděli jsme jeli do Zoo. Nebudu zapírat, že mě k tomu inspirovala SaM a její návštěva Zoo v Olomouci, i když chuť na zvířatka jsem měla už dlouho a nelitovala jsem. Nejen že jsem si odvezla odtamtud nádhernou plyšovou veverku, ale ještě jsem si užila čerstvého vzduchu a krásných zvířat a zároveň byla svědky "rvačky" dvou nosorožců:@)

Something is wrong

Poslední dobou jsou moje nálady jako na houpačce. Někdy jsem veselá a snad i šťastná, hlavně Péťa mě baví, a někdy to nestojí za nic jako třeba dneska.

Mám pocit, že něco ve mně umřelo. Nevím co. Nedokážu to pojmenovat. Snad naděje? Víra? Víra v co? V boha jsem nikdy nevěřila a víra v sama sebe? Tu si moje sebevědomí vzalo sebou, když mě opustilo, tedy jestli u mě vůbec někdy bylo. Už párkrát jsem přemýšlela, jak by bylo snadné to skončit, ale nikdy jsem o tom neuvažovala opravdu a smrtelně vážně. Když odsuzuju sebevrahy, nebylo by hezké, kdybych se mezi ně zařadila. Byla by to ironie a té jsem si už užila dost.

V pátek mám zkoušku z vidimace a legalizace a místo, abych se učila, sedím a čučím do prázdna. Nejspíš se začnu učit, až Mason odejde na fotbal. Alespoň v to doufám, protože se to opravdu musím naučit a tu zkoušku udělat. Byla by to ostuda, když by to ostatní udělali a já ne. Už jen proto, že by zase vytáhly můj věk. Je mi třiadvacet tak jaktože jsem to neudělala, když to zvládla o deset let starší kolegyně. Vážně mě štve, jak věk rozhoduje o názoru okolí na nás.

Jsem zahořklá

Ano. Jsem zahořklá a pořádně. Přála bych si nebýt a dlouho jsem si namlouvala, že nejsem, ale jsem a tohle přiznání mě zasáhlo jako tvrdá pěst do žaludku a zničilo to všechny moje iluze.

Nemám ráda zamilované párečky v ničem. Ať už na plátně nebo ve skutečnosti. Nesnáším to a ano. Je to závist. Závidím jim, protože to nikdy nezažiju. Který chlap by chodil se ženskou, co má na bradě něco podobné modřině? Jak by to vysvětlil svým kamarádům nebo kolegům v práci? Nemohl by vzít mou fotku a pochlubit se, aniž by se ho nezeptali, co to mám na bradě. Většina lidí ani neví, že je to hemangion.

Nejde to odstranit. Ani operací a ani laserem. Make-up to taky neschová a venku nebo při plavání to ztmavne ještě víc. A abych zkusila plastickou operaci, na to fakt nemám. Mamka sice říkala, že by to financovala, ale já to považuju za zbytečné vyhazování peněz, když výsledek není zaručen a to není. Navíc mám pocit, že další zklamání bych už prostě neunesla. Jistě. Pro všechny v okolí je to jen pokus, nic se tím nezkazí, jenže zkazí a hodně. Já jsem ta, co se každé ráno a každý večer dívá do zrcadla a vidí něco, co jí navždy poznamenalo. Nikdo jiný s tím žít nemusí. Jen já.

Dech minulosti

Dneska jsme se kolem desáté vydali na zámek Konopiště. Nějakou dobu jsme bloudili, opravdu netuším, kdo měl tak stupidní nápad jet přes vesnice, a nakonec, po dobrém obědě v Benešově, jsme zajížděli na parkoviště. Nahoru jsme se svezli vláčkem. Opravdu kodrcavá cesta, ale zase jsem si užila pohled na krajinu. To bylo kolem druhé. U pokladny jsem zjistila, že druhý okruh je volný až v 16:00, ale když už jsme tam byli tak jsme si lístky koupili. Na Konopišti jsou tři okruhy, ale ten II. mě lákal především kvůli zbrojnici, ano miluju zbraně, hlavně ty chladné, a knihovně. Jak někde vidím, že má zámek knihovnu, musím ji vidět. To je asi ta touha stát se knihovníkem:-)

A abychom si čekání zkrátili, vydali jsme se do růžové zahrady, kde byla i kavárna, kde jsme si objednali zmrzlinu a kafe. Pak jsme se ještě chvíli procházeli a nakonec sedli na lavičku a opalovali se, aspoň já se opalovala, přičemž se mi podařilo vymyslet jednu vzpomínkovou scénu na Alana a Cirkise v ekvádorském vězení poté, co...ale to až jindy:')

A nakonec sama prohlídka. Opravdu nádhera. Pokoje mě moc nezajímaly, ale přistihla jsem se, že hltám hned ten úvod, kdy se mluví o historii panství. Že by mi to opravdu tak moc chybělo? No a jak jsme procházeli těmi místnostmi, zřejmě na mě dýchl nějaký ten duch minulosti, protože jsem si najednou místní obyvatelé dokázala představit třeba i ze čtrnáctého století. A ty zbraně a knihovna. Užila jsem si to a v autě si uvědomila, že jsem opět nalezla to kouzlo, které mi v minulosti unikalo a to kouzlo historie. Miluju ten způsob, jakým ke mě ty místnosti promlouvaly a doufám, že se zase brzy dostanu do nějakého dalšího pěkného hradu či zámku.

Pak jsme se stavili v KFC a ano. Dala jsem si večeři s tím, že vyčítat si to můžu později nebo nejlépe nikdy, protože ty hloupé výčitky mě vůbec nemotivovaly a naopak srážely mé sebevědomí a vůli k zemi. Teď jsem spokojená. Uvidíme zítra nebo za týden, ale dnešní den jsem strávila příjemně a snad se aspoň trochu opálila:@)

The Unborn

Imdb

Je to duchařský hororový film o Nybukovi, duše bloudící mezi životem a smrtí, který se chce znovu narodit a vybral si k tomu malého chlapce, dědečka hlavní hrdinky Casey. Její babička však svého bratra zabila a nybuk se nyní mstí celé rodině generaci po generaci.

Jediný důvod, proč jsem na to šla, byl Gary Oldman. Miluju toho chlapa. Někdy míň a někdy víc, ale pořád se drží na příčce mých Five top oblíbenců. Jeho rabín byl fantastický. Nejprve Casey nevěřil, ale jak se sám přesvědčil, když po něm ten kluk začal jít, nebyl to jen výplod její mysli.

A Casey. Chuděra malá. Opravdu jí to nezávidím. Opravdu bych nechtěla, aby si na mě zasedl nějaký duch, který navíc touží po mé smrti. A to jak jí ten klučina zabil kamarádku a nakonec i jejího boyfrienda, so sad:(

Líbilo se mi to. Mělo to dost lekavých momentů, což v hororech a obzvlášť v duchařských nesmí chybět, chvílemi mi to přišla jako parodie na Nenávist a šváby byli opravdu odporní, nicméně hodně si mě získali exorcismem. Nikdy jsem mu neholdovala, ale tady jsem s ním byla opravdu spokojená. Malé plus za kipu(jarmulku), kterou měl při vymítání Gary na hlavě.

Já se na to můžu fakt vykašlat!

V první řadě jsem si někdy začátkem týdne uvědomila, jak moc mi Míša chybí. Jako Jitka je v pohodě a dá se s ní pokecat, ale Míša byla živel. Nebyl snad den, kdy bychom se nesmály a to i v takových dnech, kdy byla pošta plná lidí nažhavených zaplatit složenku nebo poslat dopis. Navíc jsem si s ní mohla pokecat o angličtině a cítila jsem se v její přítomnosti dobře i proto, že byla o rok mladší. Sakra! To mi dva měsíce trvalo si uvědomit, že mi chybí?!

A to moje hubnutí. Radovala jsem se, jak se to na té váze konečně podepsalo a ono houbeles. Buď je to křáp nebo jsem blázen a myslím, že jsem blázen, když se vážím třikrát denně a mám depresi z každého gramu navíc bez ohledu na to, jestli je ráno nebo večer. Jenže už nevím, co mám pro to zatracené hubnutí dělat. Denně(vyjma menstruačního týdne) cvičím na rotopedu, chodím pěšky do práce i z prace a vyhýbám se Mekáči a KFC. Dokonce i sladkosti omezuju, vždyť ani na ně nemám chuť, jak jsem na sebe naštvaná. Dneska jsem dokonce ušla patnáct kilometrů a místo, abych shodila jsem spíš přibrala a nic extra tučného jsem nejedla a ještě mám puchýře a ani jsem nenašla, koho jsem hledala a vůbec mám pocit z celkového selhání.

A štve mě Mason, což je opravdu úchvatné, protože když jsem se zbavila Vaška, poleze mi teď na nervy Mason. To, jak je línej jako prase a věčně vysedává u počítače a stahuje. Lituju, že jsem ten program na stahování stáhla. Jsem vážně blbá. A koupí si nové reproduktory, a když mu řeknu, že mu to zapojím zítra, běží za otcem, aby mu to zapojil, protože ho chudáčka bolí ouška a je přece naprosto v pořádku, že já je mít můžu, páč by se jinak zvuky překrývaly, když sdílíme jeden pokoj.

Otec. To je kapitola sama o sobě. I když se Vašek odstěhoval, stejně o něj pořád pečuje jako o mimino. Kupuje mu limonády a cigarety, nabíjí kartu a je jedno, že přijedeme pozdě na cvičení, hlavně když Vašíček dostane všechno, co potřebuje. To je přece to nejdůležitější na světě, ne?

A to nemluvím ani o vedoucí. Na jednu straně je to velmi schopná telefonistka a dokáže zařídit věci, na které bych si ani netroufla, ale jinak je to vedoucí na houby. Peníze nám dává pět minut před otvíračkou a ještě má dovolenou už od úterý, kdy bude největší nápor, protože lidi nemohli tři dny na poštu a my tudíž pojedem jen ve třech. Jasně. Má hodně dovolené a ať si ji vybere, ale proč ne až od středy? Já si dovolenou taky posouvala. Ne. Já vím. Ona za přepážkou už dlouho neseděla tak si zřejmě neumí představit, jaké to tam je.

A když už jsem v té pravdomluvnosti, proč nepokračovat. Andro se diví, že se poslední dobou hádáme víc a víc a čím to asi tak bude? Leze mi na nervy její povaha, její názory i její chování a taky to, že nečte Istrii. Vždyť jen kvůli ní jsem dala Eris a Sonyu dohromady. Když jí něco řeknu, cokoliv, co se jí nelíbí a že je toho fakt hodně, tak se chová neskutečně ublíženě a říká, že už mě obtěžovat nebude. Nenávidím tu její sebelítost a ty její pitomé zásady! Když se jí celý den neozvu, může se z toho zbláznit. Skoro mám pocit, jako by si mě chtěla přivlastnit, mít mě jen pro sebe a to bytostně nesnáším!

A SaM. Mám to děvče opravdu ráda, protože je s ní sranda a pravděpodobně se na mě naštve, až si tohle přečte, ale musím to napsat. Musím ze sebe všechno dostat. Když naše setkání nevyšlo vloni kvůli její brigádě, plně jsem to chápala. Obrečela jsem to, ale chápala. Taky bych si nejspíš vybrala brigádu. Letos máme naplánovanou chatu a opět neví, jestli to vyjde, tentokrát je to na konec srpna a do toho jí můžou vlézt JAGorky a nejsem blbá, aby mi nebylo jasné, že jsou pro ni přednější, ale stejně mě štve, že na světě neexistuje nikdo, kdo by si vybral mě, když by měl možnost volby. Nebo když mi neřekne, že celý den nebude na netu. Nemusí mi samozřejmě všechno hlásit, já si leccos domyslím, ale taky se nemusím dozvědět, že někam odjíždí, když mi omylem zašle zprávu adresovanou někomu jinému.

Tolik k mé upřímnosti. Neulevilo se mi, ale aspoň už to v sobě nemusím dusit.

Konečně jsem se dočkala

Dneska jsem byla s rodiči si zaplavat v Boleslavském bazénu, vypadá to, že tam budu chodit každý týden, neboť tam příliš lidí nechodí. Obzvlášť dětí je tam málo. Dneska nás tam bylo všeho všudy sedm a bez dětí. To je obrovské plus. A navíc 55Kč za 70 minut není tolik. Ale proč se o tom zmiňuju? Protože paní, prodávající lístky, si myslela, že jsem ještě studentka a tudíž budu mít sníženou taxu. Vzhledem k tomu, kolikrát už mi tipovali třicítku, mě tohle opravdu potěšilo.:-) Pak jsem šla pěšky domů, aby mi uschnuly vlasy a navíc to šlo z kopce tak jsem doma byla za chvilku.

A ve čtvrtek jsem psala stížnost na placení toalet v obchodním domě. Jistě banalita, kterou bych se nezabývala, kdyby tam neměli napsano, že je to pro zkvalitňování služeb, které ovšem nebylo vidět. Chyběl toaletní papír, papírové osušky a fungoval jen jeden šusič. Tak jsem napsala řediteli, co si pod zkvalitňováním služeb představuje a on mi odepsal, že by se se mnou rád setkal a vše mi vysvětlil osobně, nacož mu upřímně kašlu. Možná jsem paranoidní a koukám moc na filmy, ale nevidím jediný důvod, proč by mi to nemohl napsat do emailu. K čemu si myslí, že tu informaci zneužiju?

A další absurdita? Nesnáším ty telefonické hovory, kdy mi zavolá někdo z výzkumu trhu a oznámí mi, že je to monitorovaný hovor. A já co? Má mě to snad zajímat? Prosím se o to, aby mi volali? Ani v nejmenších. Nejen, že je to ztráta času, ale ještě se ptají na otázky, do kterých jim nic není jako např. Kolik má rodina průměrný výdělek. Normálně na odstřel. Jestli mi ještě někdy zavolají, rovnou řeknu nemám zájem a položím jim to. Je to vážně otravné.

Tin Man

IMDB

Storm is coming.

Už je to delší doba, co jsem ho viděla, ale pokusím se vzpomenout na co nejvíc podrobností:-) Film, vlastně je to spíš minisérie o třech částech, z nichž má každá kolem hodiny a půl, je na motivy Čaroděje ze země Oz. Nemůžu říct, jak moc se to čarodějovi podobá, protože jsem ten film nikdy neviděla.

Nejprve začnu hlavní postavou DG, kterou hrála Zoeey Deschanel a opravdu jsem měla čas od času pocit, že se dívám na její sestru Emily, protože jsou si docela dost podobné. DG byla naprosto roztomilá a sladká, ale nebála se užít sarkasmu obzvlášť na Wyatte Caina, který byl Tin Man, což v O.Z.(Outside Zone) znamenalo policista nebo ranger či něco na ten způsob.

DG byla dívka pocházející z O.Z., ale vyrůstala v našem světě, aby ji matka ochránila před její sestrou, která ji chtěla zabít už jako dítě. V O.Z. se seznámí s Glitchem, který má jen jednu půlku mozku, s již zmíněným Cainem a Rawem, který je tzv. dohlížitel. Dohlížitelé jsou něco jako psychikové. Dokáží nahlédnout do lidské mysli svým srdcem a působí jim to nemalou bolest.

A pak tu je bad guy. V tomhle případě spíš bad woman. Chvílemi jsem se obávala, že se z Azkadelie stane hodňáček, i když byla předtím krutá a nemilosrdná, ale trochu se mi ulevilo, když byla na vině zlá čarodějnice, která ji posedla, ale jak to v pohádkách a nejen tam bývá, zlá ohyzdná čarodějnice byla poražena, a rodinka se shledala a všechno skončila sladkým happy endem, ale přesto se mi ten film líbil a jistě si ho zopakuju, až budu mít 4,5 hodiny času:-)

Nový měsíc

Hrozně dlouho jsem blog zanedbávala. Vždycky jsem s něčím začala, ale brzy zase skončila, převážně proto, že moji pozornost strhlo úplně něco jiného a pak už se mi nějak nechtělo k tomu vracet, ale dneska si to plánuju vynahradit a to pořádně:-)

Přišel nový měsíc a já si ani neuvědomila, že 1. dubna je Apríl, den kanadských žertíků. Ani není divu, když u nás se nic takového neděje a v rádiu se nezmiňovali nebo jsem to neslyšela. Vzpomněla jsem si na něj, až když jsem otočila stránku v kalendáři a tam na mě vykoukl lord Ba'al. Nevím, proč zrovna on mi to připomněl, ale už se tak stalo:')

24. března jsem začala cvičit na rotopedu a zatím se mi daří ujet každý den minimálně pět kilometrů. Někdy se musím vyloženě nutit, ale většinou u mě zabere pohled na svalnaté paže Darkena Rahla. Nemám tušení, proč zrovna on funguje jako spouštěcí mechanismus, ale funguje a to je myslím to nejpodstatnější. Taky jsem zjistila, že to funguje jako očista, jak se u toho spotím a jsem ráda, že jsem si koupila elastické tričko, neboť se ten pot nasaje a já nemám mokrá záda. Dneska mě i potěšila Daniela, že dorazily půl kilové čínky, které jsem si objednala v oriflame. Chtěla jsem ještě stroj na posilování prsních svalů, ale ten už nebyl na skladě tak snad dorazí v příští dodávce. A co je motivací? Řekla bych, že hlavně promoce Andro. První dva kilometry jsou nejtěžší a já si představuju, jak vystupuju z autobusu a Andro žasne nad mou pěknou štíhlou postavou. Vím, že nikdy nebudu vážít dejme tomu šedesát tři kilo, což by byla má ideální váha, ale i se šedesáti osmi bych byla naprosto spokojená a o to víc, když by se mi to podařilo do konce října, neboť v listopadu už bude zima a nebude se mi chtít chodit pěšky.

Chození pěšky z práce a občas i do práce, když jdu od deseti, mi hodně prospívá, řekla bych. Nejen, že se mi uvolní sedací svalstvo, která je namáháno celý den sezením za přepážkou, ale také to pomáhá mé mysli se regenerovat a čas od času mi taková procházka přinese i zajímavý nápad do Istrie:) Zároveň tím ušetřím i za jízdné. Každá desetikoruna se může hodit na horší časy, které můžou přijít kdykoliv.

Poslední dobou si říkám, že mám hodně, ale hodně děravou hlavu. Zapomínám, čím dál víc. Měsíc mi trvá, než jsem schopná se objednat ke kadeřnici. Díky bohům, že jsem se dovolala alespoň do salonu krásy, kde je těch kadeřnic víc, takže pro mě měly volné místo a zítra v půl desáté tam mám být. Už mám ty vlasy husté jako prales, a proto potřebují prostříhat jako sůl. Délku si chci nechat, ať zastřihne jen to nejnutnější, aby nerostly, jak chtěly, ale důležité je prostříhat.

Taky by mě zajímalo, co to v té hlavě mám, co to mám v tom spánku, protože vyšetření na neurologii nic neprokázaly. Řekla bych, že jsou jen dvě možnosti. Buď je to od pátěře a nebo něco pychického, ale vzhledem k tomu, že se ty bolesti začaly objevovat poté, co jsem čtvrt roku pracovala v Kauflandu jako pokladní, bych vsázela na páteř, ale pro jistotu jsem se objednala k pánovi na Reiki, kde by mi to mohl říct přesně a případně poradit, co dělat. Možná by to vyřešil správný druh cvičení. Uvidím, co se od něj dozvím. Jsem k němu objednaná na 14. dubna. Ještě si musím zjistit, kde přesně to je a jak se znám, budu to zjišťovat 13. dubna.

A abych nezapomněla, jakože by to nebylo nic překvapivého, minulou sobotu jsem se zaregistrovala ve fitku a tuhle sobotu mám první hodinu. Opravdu jsem zvědavá, jestli to tam tu hodinu vydržím, hlavně kvůli rodičům, kteří jdou se mnou a určitě zase budou mít přihlouplé poznámky.

A co mě čeká zítra? Již zmíněné kadeřnictví a po něm udělám brambory, případně si naplánuju jen takovou otočku, kdy sbalím knížky do batohu a vyrazím do knihovny, samozřejmě pěšky, a když se to nebude Masonovi líbit, může jet autobusem a počkat na mě před knihovnou případně zůstat doma sedět na zadku, jak je u něj zvykem. Cestou z knihovny se stavím v Bondy. Mamka chce koupit tílko do fitka a já si dělám zálusk na letní pyžamko v Tchibu prodejně. Docela mě podivilo, že tam mají i velikosti XL, když doposud měli u žen max. L, ale i tak si myslím, že sáhnu po L, případně M, ale na něj ještě nejspíš bude brzy. Tak dlouho přece jen ještě nesportuju. To bude chtít tak dva měsíce minimálně, aby se mi to viditelně odrazilo na postavě.

Rekapitulace

Řekla bych, že je na čase zase trochu zrekapitulovat můj život:¨) Přihodilo se pár věcí a vesměs jsou pozitivní:')

Začnu tím, že se Vašek konečně odstěhoval, a i když ještě dlouho potrvá, než se mi život zaběhne podle pořádku a já se nebudu o své věci bát, začínám se cítit dobře. Chodí sem sice na obědy, ale přes týden ho nevidím, pracuju do pěti a v šest bývám doma, a přes víkend mě těch deset minut, co tu je, nezabije. Naštěstí moc do pokoje neleze.

Pokračuju tím, že má snaha o hubnutí konečně začíná přinášet své ovoce. Sice jsem nezhubla ani kilo, ale oblečení, které mi bylo těsné, je mi nyní akorát, nebo dokonce volnější, i když to znamená, že si budu muset nakoupit novou garderobu, nicméně to je jen malá daň za dlouho očekávaný úspěch:-)

A skončím pro dnešek tím, že se opravdu těším na zítřejší oběd s Péťou. Vlastně se těším i na to, že ji uvidím. Je mi s ní dobře a vždycky mě rozesměje. Je sarkastik, i když se to snaží skrývat a to je asi to, co nás spojuje nejvíc, řekla bych:') Jsem šťastná, že ji mám. Obzvlášť, když se mi jednou svěřila, že se mnou chodí na obědy ráda. Myslím, že ani netuší, jakou radost mi tím udělala a j si myslím, že ji to nikdy neřeknu:@)

Co je nového

Řekla bych, že neuvěřitelná spousta věcí a mám pocit, že se můj život opět pustil do pohybu a tentokrát spíš pozitivním směrem.

V první řadě mám nového oblíbecne. Tedy spíš staronového, protože jsem ho už jednou v oblibě měla, ale to mi dlouho nevydržel. Mám pocit, že tentokrát to spolu potáhneme dýl. Už jen proto, že mám víc seriálů, na které s ním můžu koukat:) Zjišťuju totiž že když mám nějakého oblíbence, jsem mnohem šťastnější, než bez něj. Někdy si říkám, že by mi stačili k životu bohatě a nepotřebovala bych ani živého partnera, ale nakonec se mi stejně zasteskne po pevném, ochranitelském mužském objetí.

Dále se zdá, že se věci s Vaškem daly přece jen trochu do pohybu a je tu šance, že se v brzké době, cca týden, odstěhuje. I kdyby to mělo být jen na čtvrt rku, uleví se mi. A hodně. Kdo mě zná, ví, čím jsem si prošla, a i když teď už jsem v pohodě, jeho nepřítomnost jen uvítám.

A zítra mě čekají koně a jediné, co můžu říct je, finally. Tak dlouho jsem to odkládala, až jsem cítila, jak se mi jeden z mých snů ztrácí v mlze, a tak jsem řekla stop a zavolala si. Sním už dlouho o tom, že se naučím jezdit na koni a myslím, že je na čase, abych přestala snít a začala své sny prožívat. Trochu se bojím, ale zároveň jsem plna očekávání.

So tired...

Snažím se být silná. Opravdu, ale cítím, že už to dlouho nevydržím, i když jsem si myslela opak. Věřila jsem, že mě to posilňuje, ale byla jsem tak naivní. Už to středeční dopoledne jsem probrečela, i když jsem se snažila, ale když jsem si vzpomněla na mamku, jak ji to ničí...nedokázala jsem to zastavit.

A sobota. Ta byla opravdu kritická. Mamka začala brečet, protože na ni otec křičel kvůli úplně kravině a nebrečela kvůli tomu, ale protože se hroutila. Neměla a nemá už sílu a nervy bojovat, a kdykoliv ji vidím brečet, musím brečet taky a nejradši bych brečela pořád, protože já už taky nemůžu. Sehnala jsem kontakt na psychologickou poradnu i pravníka a otec neudělá ani tak prostou věc jako vykopnutí Vaška z bytu. Jistě. Nevyřeší to problém s dluhy, ale aspoň tady nebude. No a už jsem toho měla dost a začala jsem na otce řvát, jestli chce zničit naši rodinu a podobně, takže jsem se zhroutila i já a kdo by si myslel, že Vaška vyrazil, tak by byl na velkém omylu. Myslím, že na rodině otci nezáleží a mě přestává záležet na čemkoliv.

Tvářím se, že je všechno okay a snažím se žít, ale není. Něco ve mě pomalu umírá. Snad je to vůle bojovat a nebo vůle žít.

Passion

It hurts sometimes more than we can bear. If we could live without passion, maybe we'd know some kind of peace. But we would be hollow. Empty rooms, shuttered and dank... Without passion, we'd be truly dead.

Tyto slova řekl Angelus v Buffy ve 2x15 v epizodě Passion a já se s nimi plně ztotožňuju. Myslím, že vášeň je něco, co pro život skutečně potřebujeme. Dokážeme vášnivě milovat i nenávidět. Nacházíme vášeň ve věcech, které děláme, ve skutcích, které vykonáváme i v prostředí, v kterém se nacházíme.

Kupříkladu já nacházím svou vášeň ve psaní a hraní. Miluju vymýšlenípříběhů a postav a všechno kolem toho a mám radost, když se z toho stane jeden velký propojený příběh nebo když můžu být někým jiným. Když mám prostor, jsem schopna hrát opravdu vášnivě. Ráda a s chutí se rozkřičím na celé kolo, protože jsem tam jen já a můj příběh.

Někteří lidé si myslí, že můžou žít bez vášně. Tyhle lidi považuju za nebožáky. Život není o přežívání a ani o bezduchém žití. Je o žití a prožívání. O radosti a štěstí. Lásce a přátelství. Bolesti a depresi a hlavně o vášni, protože bez ní, jsme skutečně mrtví.

Šílenství všude kolem nás

Už když jsem jela v 6.45 autobusem do práce bylo mi podezřelé, že Péťa nenastupuje. Říkala jsem, že by dřív nejela a dýl taky ne, když nás tam čeká tolik práce. Záhada byla rozluštěna, jen jsem přišla do práce. Vedoucí mi oznámila, že jí Péťa v neděli volala, že ji skolila horečka tak si bere dovolenou. No musíme doufat, že se za tři dny vyleží a nebude muset k doktorce. To by pak doma mohla být taky klidně dva týdny. Hlavně, že v pátek dělala fóry, že když nezabere chřipka, chlebíčky s majonézou tři dny staré to jistí. Očividně se chřipka chytla. Jen teď čekám, kdy nás někdo přepadne, nebt když posledně Péťa onemocněla, nějaký chlápek se stavil na pokec s pistolí.

Dopadlo to tak, že jsme v práci byly čtyři i s vedoucím, takže já byla na on-line a Daniela u své přepážky, takže dopoledne fungovaly jen první a poslední přepážka a fronty se nám stáčely jako had, ale byla jsem už od rána posilněna kafem(nemůžu věřit, že to říkám), a tak mi šla práce hezky od ruky. Odpoledne nám vypomohla Jitka a bylo lidí o malinko míiň, ale jen o malinko. Pořád čekáme, kdy odjedou na ty hory a ono nic.

A navíc jsem dneska celý den nic nejedla. Ne, že bych se necítila v pohodě. Zatím moje tělo všechny ty nápory zvládá, ale rozhodla jsem se pro očištění organismu. Nevím, co mě to napadlo. Neměla jsem moc velký hlad, ale kolem třetí jsem dostala chuť na jablko a v půl šesté jsem si ho dala, což byla chyba. Pak jsem šla do Albertu a koupila dvě celozrnné housky s tuňákovou pastou, takže to, co jsem shodila, jsem zase nejspíš nabrala, protože jakmile jednou začnu jíst, nemůžu přestat:(

The storm is going to be here soon

Život utíká poklidně, až do chvíle, kdy se něco stane. Něco nebo někdo naruší stojaté vody našeho rybníka a je jen na nás, jak dotyčnou věc nebo osobu přijmeme. Mužeme se ještě víc uzavřít do sebe. Můžeme se spřátelit, můžeme udělat něco, co jsme nikdy předtím neudělali a nebo taky nemusíme udělat vůbec nic a čekat, až se vyvine situace.

Jsou lidé, co se s nečekánými změnami nedokáží vyrovnat vůbec nebo jen těžko a taky lidé, kteří každou změnu vítají nebo jsou k ní adaptabilní. Jsou i změny očekáváné. Víme, že se něco stane. Někdo odejde nebo přijde a víme to, ale vědět, neznamená být připravený.

Ať už změnu chceme nebo ne, přijde a brzy po ní přijde i bouře, která pohne našimi životy, ať už to bude jakkoliv.

Shrnutí týdne

Pondělí: Po necelých třech týdnech jsem se vrátila do práce. Lidí moc nechodilo, a tak to nebyl takový šok, akorát večer mě bolela hlava, protože jsem si odvykla na vstávání v půl sedmé.

Úterý: To už jsem si na vstávání zase navykla, takže tělo večer nezaznamenalo žádnou změnu. Ráno jsem vedoucí připomněla, aby mě objednala na on-line spotřebák, který bez certifikátu nemůžu dělat. Myslím, že jsem si u ní tím vysloužila plusový bod, že se tak ženu do školení.

Středa: Opět jsem ji překvapila, když jsem ochotně souhlasila, že pomůžu paní Jirákové zkontrolovat dopisi, i když to obvykle dělá ona. A skoro se mi na přepážce porvali dva chlapi . Údajně kvůli předbíhání, ale mám pocit, že šlo pouze o princip, protože Míša měla vedle volno.

Čtvrtek: Vrátila se Péťa do práce z dovolené a hned na místo vedoucí. Přemýšlím, co je pro ni horší. Jestli přepážka nebo místo u vedoucí. Když je u vedoucí, setká se s lidmi jen málo, ale má víc papírování a zodpovědnosti. U přepážky zase pracuje s lidmi a bývá taková nervní a vystresovaná. Taky se objevila ta nová, co má nastoupit za Míšu. Zatím se jeví sympaticky, ale na první dojem už moc nedám. Klidně se z ní můžu vyklubat někdo ne tak přátelský.

Pátek: Na poště bylo veselo už od rána a ani nevím proč. Všichni jsme měli dobrou náladu, možná proto, že byl pátek a lidi nás šetřili:-)

Sobota: Rande! Věděla jsem, že z toho nic nebude. Ne že bych byla až takový pesimista, ale už mám jisté zkušenosti a ten kluk byl tak strašně nervozní a jeho zájmy se příliš neshodovaly s mými. Jeho bralo kolo a počítač a já jsem spíš na knížky a seriály. Nemyslím si, že by k druhému rande došlo.

Neděle: Uvidíme, co mi dnešek přinese. Možná zajdu do obchodu koupit si ještě jedny rifle nebo batoh. Plánuju do práce a z práce chodit pěšky, až bude světlo a na to je vhodný batoh a k tomu ještě nějakou pěknou ledvinku:')