Nejprve začnu těmi dobrými zprávami. Za měsíc a půl se mi podařilo shodit pět kilo, ubyly mi čtyři centimetry v pase a pět na bocích a jako bonus dokážu pásek na hodinkách zapnout až na čtvrtou dírku a před hubnutím to byla druhá. Tohle hubnutí jsem plánovala dlouho. Nebudu počítat roky. Jen posledních pět měsíců.
Ke konci roku 2008 jsem se vsadila s Masonem o pětikilo, že do konce června zhubnu o patnáct kilo, takže by má váha byla 77 kilo. Dva a půl měsíce jsem na to úplně kašlala. Neměla jsem motivaci a ať jsem se snažila sebevíc, nevydržela jsem to. Mekáč a KFC mě vždycky zlákaly a sportovat se mi nechtělo. Pak jsem se zbláznila do Darken Rahla. Nebo do jeho svalnatých paží? To je vlastně jedno a stalo se něco šíleného. Začínala jsem používat rotoped, který předchozí dva roky sloužil jen jako věšák na oblečení. Zpočátku se mi vůbec nechtělo. Bolely mě nohy a pokaždé mě to odrovnalo. Každý den jsem se musela povzbuzovat pohledem na jeho paže, abych vstala a šla si zacvičit na rotoped. Později se k tomu přidalo chození pěšky a dneska, po měsíci a půl, jezdím autobusem jen občas, hlavně do práce. Z práce chodím zásadně pěšky, pokud neprší. Začala jsem chodit i do fitka a rotoped se stal takřka každodenním rituálem. Trochu mám obavy, jestli to nepřeháním. Půl hodina dopoledne a půl hodina odpoledne, ale zjistila jsem, že když si nezacvičím, jsem hrozně nervní a protivná.
Taky si užívám ležení ve vaku na hubnutí. Čtyři tisíce mě stála pernamentka na deset hodin + dvě zdarma a jen tam tak ležím a potím se, páč je v tom 60 stupňů Celsia, ale myslím, že to pomáhá. Koupila jsem si i různé krémy na celulitidu a na zpevnění. Well. Ještě musí jít do konce června osm kilo dolů, takže musím řádně zabrat. Navíc jsem objevila, teda mamka mi je ukázala, naprosto božské rifle, které mi přestanou být tak těsné, až zhubnu právě těch osm kilo. Chtěla bych si je vzít, až pojedu začátkem července na prodloužený víkend k Andro:-)
Začala jsem i dost žít. Uvědomila jsem si, že se ve svém životě nechci nudit, a proto chodím dvakrát týdně dopoledne cvičit a po práci do vaku a od 28. května mě čeká každý čtvrtek pět týdnů čekají lekce Flirt dance. Jsem opravdu zvědavá, jak to bude probíhat a ochotně bych se i přihlásila do kurzu pro pokročilé, pokud s tím budu spokojená:')
Ovšem tenhle způsob žití má i svou negativní stránku. Všimla jsem si, že se mi Péťa vzdaluje, jak ani nemám čas zajít s ní na oběd nebo do cukrárny. Nebo nestíhám svou práci, která se musí udělat o pauze, protože při provozu je to nemožné. Kupříkladu včera jsem si s hrůzou uvědomila, že už je v pátek a přitom si jasně pamatuju, jak jsem SaM přála, ať si užije týden volna, a byla neděle.
Přesto všechno, ano, musím se podívat pravdě do očí, se cítím osamělá. Nemám člověka v blízkém okolí, který by se mnou trávil čas a já s ním a nepotřebuju nutně muže. Stačila by mi kamarádka. Však jsem cynik a dám na přátelství víc, než na lásku a damn it, ale SaM ty její sobotní party závidím. Já vím. Jsem trubka, ale to je můj nový život. Skoro mě až napadá, jestli ten starý nebyl přece jen lepší, nicméně už není cesty zpět. Well. Možná by bylo, ale už se nechci vrátit. Už jsem do toho dala příliš mnoho, než abych to teď vzdala. Až čas ukáže, jestli mě to učiní šťastnějí nebo ponoří hlouběji do osamění.
Žádné komentáře:
Okomentovat