Lázně, The Sims a tak různě

Od 18. do 24. října jsem trávila svou dovolenou v lázních v Poděbradech. Jela jsem tam s Péťou a bylo to se cvičením(rozpis viz výše). Nevím, v čí šílené hlavě se ten nápad zrodil. Ach ano. V Pétině, ale celé jsem to zorganizovala já.

Ubytovali nás v hotelu Junior, což je zároveň i hotelová škola s internátem, takže když jsme šly na oběd nebo na večeři, bylo tam hafo hladových studentíků brebentících jeden přes druhého. Obsluhovali nás též studenti školy, kteří to měli v rámci praxe.

Kousek od hotelu byla nádherná viktoriánská stavba, řekla bych můj dům snů. Někomu přijde jako barabizna, ale já mám pocit, jako by z ní dýchal duch historie. Asi jsem v tomhle snílek. Co už. Jiná nebudu. Fotky jsem udělala dvě a nemohla jsem se rozhodnou, který postnout, takže oba hned pod rozpisem s cvičením.

Jelikož v Boleslavi nemám čas nechat se ostříhat, využila jsem blízkosti kadeřnictví a nechala se ostříhat. Já vím. Ten výraz je hrozný. Nějak nezvládám se sama fotit a ještě se u toho hezky křenit.

Po několika měsíčním váhání a přemítání, zda-li si The Sims 2 pořídit, či nikoliv, jsem se rozhodla pro jejich koupi. Řekla bych, že toto rozhodnutí hodně ovlivnily příspěvky SaM na jejím blogu o téhle hře. Kdybych ale věděla, že jsou to takoví požírači času, rozmýšlela bych se ještě dýl:) V neděli jsem s nimi strávila téměř v šest hodin, což je můj rekord u hraní hry. Doposud to byly jen čtyři hodiny u Bran Skeldalu I a to především proto, že ta hra nešla po uložení obnovit. Jen bohové vědí proč. Ach, jak já tu hru milovala. Ten příběh, postavy. Už vím, odkud pramení to, že nechávám postavy ve svých příbězích putovat světem za určitým cílem. Kdo by řekl, že mě ta hra až tak ovlivnila, ale ještě teď si živě vybavuju některé postavy. Ach. *velký nostalgičník a sentimentální povzdech*.

Kámen slz

Největší zlo může být důsledkem nejlepších úmyslů.

Nepřestává mě udivovat, jak Terry Goodkind dokáže na začátku knížky psát nezáživně s pomalu plynoucím příběhem a pak obrátíte stránku a nemůžete přestat číst.

Kámen slz je druhým dílem ságy Meč pravdy. Je to staré vydání, nové se teprve připravuje, a proto je rozděleno na dvě knihy. Buď na tom chtělo nakladatelství vydělat nebo si mysleli, že by to čeští čtenáři na jeden zátah nezvládli. Hádám to první. Každopádně první část se jmenuje Armáda démonů a je o tom, jak si Kahlan a Richard plánují svatbu, zatímco opona držící krutého Strážce podsvětí je natržena, což znamená, že by se mohl dostat ven a celý svět by se ponořil do temnoty. Později se u Richarda začínají objevit rysy čaroděje. Spí s otevřenýma očima, nejí maso a trápí ho ukrutné bolesti hlavy. K bahennímu lidu přichází sestry Světla a žádají Richarda, aby si nasadil obojek a odešel s nimi do paláce Proroků. Nakonec je to Kahlan, která ho donutí, aby si ho nasadil. Druhá část nese název Sestry Světla a je především o Richardově pobytu v paláci Proroků, kde se setkává se svým několikrát pra předkem Nathanem, který je prorokem a připustí si, že je čaroděj s adiktivní i substraktivní magií a jedině on může zastavit Darkena Rahla, už jako ducha, aby oponu neroztrhl úplně.

Richard mě bavil, jak sestrám vyhrožoval smrtí. Bavily mě scény, které měl se sestrou Vernou, která se na začátku jevila jako nesnesitelná a postupně jsem si ji začala víc a víc oblibovat.
Kahlan měla před sebou těžký úkol. Nejen, že se musela smířit s tím, že si Richard myslí, že ho zradila, ale ještě se objevil Císařský řád složený z vojáků z nejrůznějších zemí, kteří vyplenili město a zanechali za sebou jen mrtvé.
A na konci se objevila Cara. Přesně taková, jakou jsem si ji představovala. Vtipná, loajální a neváhající zabíjet, aby ochránila svého Mistra, kterým se Richard po smrti Darkena stal.
Samozřejmě nesmím zapomenout na Dennu, které smrt prospěla a stal se z ní dobrý člověk. Tedy spíš dobrý duch:') Díky ní se spolu Richard a Kahlan opět po dlouhé době setkají. Nejvíc se mi líbí pasáž, ve které říká: "Strážce byl znechucen z toho, co jsem udělala, a odmítl mě. Dostala jsem se mezi ty, kterým říkáš dobří duchové."

A na závěr chci dodat, že jsem začala číst třetí díl. Až ho přečtu, opět se podělím o své dojmy:-)

Again 17

Film je o třicátníkovi v podání Matthewa Perryho, se kterým se rozvádí jeho žena a děti o něj nejeví zájem. Snad aby zavzpomínal, zajede do své bývalé školy, kde potkává zvláštního správce, který se ho ptá, jestli se chce skutečně vrátit do svých teenagerských let, aby mohl udělat všechno jinak. Když Mike souhlasí, přijde magická deštivá noc a jemu je opět sedmnáct.

Abych byla upřímná, bála jsem se toho filmu. Ne kvůli příběhu. Když se dospělý stane puberťákem nebo puberťák dospělým, vždycky to slibuje kvalitní zábavu, ale kvůli Zacovi Efronovi, který je znám z High School Musical, a proto jsem značně pochybovala o jeho talentu. Podotýkám, že jsem ráda, že jsem se zmýlila.

Zac byl milý, okouzlující, kamarádský a z pohledu sedmnáctiletých zcela jistě i hezký. Mile mě překvapil a bavil od prvního momentu, kdy zjistil, že je mu opět 17. Stejně tak jeho dospělý přítel Ned, kterému chvíli trvalo, než uvěřil, že je to skutečně jeho přítel Mike a to ani nemluvím o tom, jak se snažil získat srdce ředitelky školy, kam Mike jako sedmnáctiletý Mark chodil. Michelle Trachtenberg hrající Mikeovu dceru Maggie byla rozkošná, ale zamilovaná do úplného tupohlavce, který šikanoval jejího bratra Alexe.

Byla to úžasná podívaná s povedenými dialogy nabitá humorem, mající nejspíš ukázat, že ať se to nemusí zdát, někdy je cesta, kterou jsme si vybrali a kterou kráčíme, ta správná. Alespoň ve mně to vzbudilo takové pocity.

Meč Pravdy: První čarodějovo pravidlo

Lidé jsou hloupí.

Před třemi měsíci jsem psala o seriálu Legend of the Seeker, který je na motivy Meče pravdy a už to bude nějaký čas, kdy jsem dočetla první díl knížky a už se blížím ke konci druhého, tak jsem se rozhodla o tom prvním konečně něco říct.

Nemůžu říct, že mě ke čtení přivedl seriál jako takový. Nebyla by to pravda. Přivedla mě k němu jedna z postav. Přesněji řečeno Cara. Ano. Taky jsem se divila, že ani Darken Rahl nezapůsobil, ale možná to bylo tím, že jsem dostala echo, že v knížce příliš není, i když Cara je tam taky až na konci druhého dílu a více až od třetího, ale prostě to tak fungovalo. Co víc k tomu říct:)

Původně jsem chtěla srovnávat seriál a knížku a pak jsem se zarazila a řekla si:"Cože? Teď budu dělat to, co na ostatních nesnáším?" Pořád si myslím, že srovnávání knih s filmem či se seriálem je nesmysl. Málokdy se naše představy, naše fantazie shodnou s představami natáčecího štábu tak proč si seriál kazit nadáváním a upozorňováním typu: 'tohle tam nebylo' nebo tam chybí tohle a tohle'. Jsou jenom dvě věci, které mi vadí, že chyběly v seriálu, i když si bohužel vzpomenu jen na jednu a to je to, že Kahlan nemá jako jediná nebo jedna z mála dlouhé vlasy. Vím, že se to jeví nepodstatně, ale pro příběh, hlavně pro smysl Zpovědnic mi to přijde důležité. Řekla bych, že je to charakterizuje.

Co říct k samotnému příběhu? Pohltil mě. Jednoznačně od první až do poslední chvíle, i když na začátku to šlo ztuha, obzvlášť ta část u Bahenního lidu mě místy nebavila, avšak od okamžiku, kdy Richard padl do zajetí Denny, nebyla jsem schopna přestat číst, dokud jsem knížku nedočetla až do konce. A že se mi to příliš často nestává. Doteď to dokázala jen Barbara Erskine. Jak jsem zmínila už na začátku, finišuji druhóu knížku a těším se na třetí. Prý má být nejbrutálnější. No uvidíme:')

Tak mě napadá...

...neměla bych všechno odkládat. Nebo valnou většinu. Třeba aktualizace mých fanficových stránek. Je to otázka nanejvýs hodiny, kdy bych ty povídky připravila a stejně to odložím. Nejspíš proto, že mě upoutá něco jiného. Nebo psaní do blogu. Vždycky, když jdu z práce, si říkám, že do něj něco napíšu, ale nakonec se k tomu nedostanu. Většinou dávám přednost koukání se na nějaký seriál.

...některé věci stačí říct jednou nanejvýš dvakrát. Tím by se měla řídit naše vedoucí, když mi pětkrát za den stihla říct, abych nezapomněla udělat noviny. Jako bych to nevěděla. Je fakt, že na pár věcí zapomínám, ale tohle mezi ně rozhodně nepatří. Ostatně jsem to nechávala schválně na pátek a ona to věděla, nebo jsem se aspoň zmiňovala. Asi zapomněla tak si myslela, že zapomenu taky. Jinak ji ale musím pochválit:) V posledních třech dnech mi hodně pomáhala. Bez ní bych tu výpravu nezvládla. Přece jen to bylo všechno nové a vesměs neznámé.

...není na škodu stanovení pravidel ohledně randění nebo žití s někým. Možná to je hloupé nebo staromódní, ale člověk by měl mít aspoň některé zásady, aby v jeho životě nezavládl úplný chaos. Třeba moje kamarádka má zásadu věrnosti. Myslím, že když už si někoho oblíbí nebo zamiluje, zůstane jí to na celý život nebo aspoň na hodně dlouho. Já věrnosti zrovna neholduju, respektivněji nemám ji v povaze. Tedy když bych se opravdu zamilovala, tak bych zřejmě věrná byla, ale zatím si budu užívat své svobody:') Zpět k mým třem pravidlům. Platí pro dlouhodobé vztahy. Krátkodobé se u mě nevedou:)
1) sex ne dřív než po třech měsících randění
2)sestěhování ne dřív než po půl roce od prvního sexu
3)svatba ne dřív než po roce společného bydlení
Ohledně toho třetího pravidla. Kdyby k němu nikdy nedošlo, neužíralo by mě to. Ještě pořád razím heslo: 'Svatba je drahá a rozvod ještě dražší.':)

...jak je možné, že se mi Královna meče(Queen of swords) líbí úplně stejně jako před sedmi? Jsem zažraná do kapitána Grishama jako předtím, baví mě královnin humor a plukovník Montoya je stejně charismatický jako tenkrát. Dá-li se to tak říct, QoS patří mezi srdcovky.