Začalo to pondělkem, kdy jsem měla školení spotřebního úvěru on-line(lidově řečeno půjčka) a udělali mi v tom guláš se spotřebákem, který se vypíše na papír a pošle do banky a nemohli jsme si vyzkoušet ani cvičný příklad, protože banka chce, abychom něco dělali, ale není schopna nám zajistit funkčnost. Never mind. Aspoň jsem se brzy dostala domů.
V úterý jsem byla u zubaře. Blecht. Vždycky mi tam najde kaz a ještě to stojí hafo peněz. 590 Korun za bílou plombu. Jasně. Dlouho vydrží, vypadá líp, než amalgán a nemusí se s jídlem čekat dvě hodiny, ale stejně jsou to hrozný prachy.
Ve středu jsem si vzala dovolenou. Nejen, abych se naučila na páteční ústní zkoušku, ale abych stihla dojít na magistrát včas. Vypovídala jsem ohledně Vaškova vystěhování a v podstatě odhlášení trvalého pobytu, aby sem nechodili otravovat věřitelé, když je to takový magor a musí si brát půjčky, aby to všechno mohl prohrýt v automatech. Blbec na entou, říkám. Anyway. Jak jsem tak podepisovala výpověď svědka, do očí mě praštil zákon č.500/2004Sb, což je správní řád, který jsem se učila na zkoušku a napadlo mě, že už to nikdy nebude jen jeden zákon z mnoha, ale už navždy pro mě bude mít nějaký význam.
Ve čtvrtek se nic zvláštního nepřihodilo. Byla jsem s Péťou na obědě a vybrala jsem si mňamky kančí plátky s bramborovým knedlíkem a červeným zelím a hrozně moc jsem si pochutnala. A samozřejmě jsme se stavily v cukrárně(toť k mé dietě) a dala si Alžírskou kávu, která mi nepřišla tolik hořká jako jiné kávy. Péťa říká, že je to tím, že si zvykám. Já bych řekla, že to bylo šlehačkou a koňakem:@)
Pátek byl můj velký den. Čekala mě zkouška, na kterou jsem jela s pocitem, že jsem opravdu naučená, což se mi stalo snad poprvé v životě a naštěstí jsem byla úspěšná. Jen mě pobavilo, jak nikdo nechtěl jít první, a tak jsem se nabídla. Nač to taky zdržovat. A taky mě fascinuje, jak si mě každý pamatuje, ví, ke které poště patřím, a já je absolutně neznám.
V sobotu jsem se věnovala učení. Kupodivu jsem si do ruky vzala angličtinu a chvíli se i učila, i když bude zázrak, jestli budu někdy schopna podat přihlášku na státnici. Za prvé si nevěřím, za druhé 2 300 není málo a za třetí jsem líná, abych se učila a jak jsem líná, jsem v koncích. Odpoledne jsem šla cvičit. Zmínila jsem se, jak to miluju? Nemusím u toho na nic myslet a skvěle se mi uvolní svalstvo. A ta sprcha, kterou si po cvičení dopřávám. Není nic lepšího než tekoucí voda stékající po mém těle. V tu chvíli zapomenu na veškerý svět kolem mě.
A v neděli jsme jeli do Zoo. Nebudu zapírat, že mě k tomu inspirovala SaM a její návštěva Zoo v Olomouci, i když chuť na zvířatka jsem měla už dlouho a nelitovala jsem. Nejen že jsem si odvezla odtamtud nádhernou plyšovou veverku, ale ještě jsem si užila čerstvého vzduchu a krásných zvířat a zároveň byla svědky "rvačky" dvou nosorožců:@)
pondělí 27. dubna 2009
neděle 19. dubna 2009
Something is wrong
Poslední dobou jsou moje nálady jako na houpačce. Někdy jsem veselá a snad i šťastná, hlavně Péťa mě baví, a někdy to nestojí za nic jako třeba dneska.
Mám pocit, že něco ve mně umřelo. Nevím co. Nedokážu to pojmenovat. Snad naděje? Víra? Víra v co? V boha jsem nikdy nevěřila a víra v sama sebe? Tu si moje sebevědomí vzalo sebou, když mě opustilo, tedy jestli u mě vůbec někdy bylo. Už párkrát jsem přemýšlela, jak by bylo snadné to skončit, ale nikdy jsem o tom neuvažovala opravdu a smrtelně vážně. Když odsuzuju sebevrahy, nebylo by hezké, kdybych se mezi ně zařadila. Byla by to ironie a té jsem si už užila dost.
V pátek mám zkoušku z vidimace a legalizace a místo, abych se učila, sedím a čučím do prázdna. Nejspíš se začnu učit, až Mason odejde na fotbal. Alespoň v to doufám, protože se to opravdu musím naučit a tu zkoušku udělat. Byla by to ostuda, když by to ostatní udělali a já ne. Už jen proto, že by zase vytáhly můj věk. Je mi třiadvacet tak jaktože jsem to neudělala, když to zvládla o deset let starší kolegyně. Vážně mě štve, jak věk rozhoduje o názoru okolí na nás.
Mám pocit, že něco ve mně umřelo. Nevím co. Nedokážu to pojmenovat. Snad naděje? Víra? Víra v co? V boha jsem nikdy nevěřila a víra v sama sebe? Tu si moje sebevědomí vzalo sebou, když mě opustilo, tedy jestli u mě vůbec někdy bylo. Už párkrát jsem přemýšlela, jak by bylo snadné to skončit, ale nikdy jsem o tom neuvažovala opravdu a smrtelně vážně. Když odsuzuju sebevrahy, nebylo by hezké, kdybych se mezi ně zařadila. Byla by to ironie a té jsem si už užila dost.
V pátek mám zkoušku z vidimace a legalizace a místo, abych se učila, sedím a čučím do prázdna. Nejspíš se začnu učit, až Mason odejde na fotbal. Alespoň v to doufám, protože se to opravdu musím naučit a tu zkoušku udělat. Byla by to ostuda, když by to ostatní udělali a já ne. Už jen proto, že by zase vytáhly můj věk. Je mi třiadvacet tak jaktože jsem to neudělala, když to zvládla o deset let starší kolegyně. Vážně mě štve, jak věk rozhoduje o názoru okolí na nás.
čtvrtek 16. dubna 2009
Jsem zahořklá
Ano. Jsem zahořklá a pořádně. Přála bych si nebýt a dlouho jsem si namlouvala, že nejsem, ale jsem a tohle přiznání mě zasáhlo jako tvrdá pěst do žaludku a zničilo to všechny moje iluze.
Nemám ráda zamilované párečky v ničem. Ať už na plátně nebo ve skutečnosti. Nesnáším to a ano. Je to závist. Závidím jim, protože to nikdy nezažiju. Který chlap by chodil se ženskou, co má na bradě něco podobné modřině? Jak by to vysvětlil svým kamarádům nebo kolegům v práci? Nemohl by vzít mou fotku a pochlubit se, aniž by se ho nezeptali, co to mám na bradě. Většina lidí ani neví, že je to hemangion.
Nejde to odstranit. Ani operací a ani laserem. Make-up to taky neschová a venku nebo při plavání to ztmavne ještě víc. A abych zkusila plastickou operaci, na to fakt nemám. Mamka sice říkala, že by to financovala, ale já to považuju za zbytečné vyhazování peněz, když výsledek není zaručen a to není. Navíc mám pocit, že další zklamání bych už prostě neunesla. Jistě. Pro všechny v okolí je to jen pokus, nic se tím nezkazí, jenže zkazí a hodně. Já jsem ta, co se každé ráno a každý večer dívá do zrcadla a vidí něco, co jí navždy poznamenalo. Nikdo jiný s tím žít nemusí. Jen já.
Nemám ráda zamilované párečky v ničem. Ať už na plátně nebo ve skutečnosti. Nesnáším to a ano. Je to závist. Závidím jim, protože to nikdy nezažiju. Který chlap by chodil se ženskou, co má na bradě něco podobné modřině? Jak by to vysvětlil svým kamarádům nebo kolegům v práci? Nemohl by vzít mou fotku a pochlubit se, aniž by se ho nezeptali, co to mám na bradě. Většina lidí ani neví, že je to hemangion.
Nejde to odstranit. Ani operací a ani laserem. Make-up to taky neschová a venku nebo při plavání to ztmavne ještě víc. A abych zkusila plastickou operaci, na to fakt nemám. Mamka sice říkala, že by to financovala, ale já to považuju za zbytečné vyhazování peněz, když výsledek není zaručen a to není. Navíc mám pocit, že další zklamání bych už prostě neunesla. Jistě. Pro všechny v okolí je to jen pokus, nic se tím nezkazí, jenže zkazí a hodně. Já jsem ta, co se každé ráno a každý večer dívá do zrcadla a vidí něco, co jí navždy poznamenalo. Nikdo jiný s tím žít nemusí. Jen já.
neděle 12. dubna 2009
Dech minulosti
Dneska jsme se kolem desáté vydali na zámek Konopiště. Nějakou dobu jsme bloudili, opravdu netuším, kdo měl tak stupidní nápad jet přes vesnice, a nakonec, po dobrém obědě v Benešově, jsme zajížděli na parkoviště. Nahoru jsme se svezli vláčkem. Opravdu kodrcavá cesta, ale zase jsem si užila pohled na krajinu. To bylo kolem druhé. U pokladny jsem zjistila, že druhý okruh je volný až v 16:00, ale když už jsme tam byli tak jsme si lístky koupili. Na Konopišti jsou tři okruhy, ale ten II. mě lákal především kvůli zbrojnici, ano miluju zbraně, hlavně ty chladné, a knihovně. Jak někde vidím, že má zámek knihovnu, musím ji vidět. To je asi ta touha stát se knihovníkem:-)
A abychom si čekání zkrátili, vydali jsme se do růžové zahrady, kde byla i kavárna, kde jsme si objednali zmrzlinu a kafe. Pak jsme se ještě chvíli procházeli a nakonec sedli na lavičku a opalovali se, aspoň já se opalovala, přičemž se mi podařilo vymyslet jednu vzpomínkovou scénu na Alana a Cirkise v ekvádorském vězení poté, co...ale to až jindy:')
A nakonec sama prohlídka. Opravdu nádhera. Pokoje mě moc nezajímaly, ale přistihla jsem se, že hltám hned ten úvod, kdy se mluví o historii panství. Že by mi to opravdu tak moc chybělo? No a jak jsme procházeli těmi místnostmi, zřejmě na mě dýchl nějaký ten duch minulosti, protože jsem si najednou místní obyvatelé dokázala představit třeba i ze čtrnáctého století. A ty zbraně a knihovna. Užila jsem si to a v autě si uvědomila, že jsem opět nalezla to kouzlo, které mi v minulosti unikalo a to kouzlo historie. Miluju ten způsob, jakým ke mě ty místnosti promlouvaly a doufám, že se zase brzy dostanu do nějakého dalšího pěkného hradu či zámku.
Pak jsme se stavili v KFC a ano. Dala jsem si večeři s tím, že vyčítat si to můžu později nebo nejlépe nikdy, protože ty hloupé výčitky mě vůbec nemotivovaly a naopak srážely mé sebevědomí a vůli k zemi. Teď jsem spokojená. Uvidíme zítra nebo za týden, ale dnešní den jsem strávila příjemně a snad se aspoň trochu opálila:@)
A abychom si čekání zkrátili, vydali jsme se do růžové zahrady, kde byla i kavárna, kde jsme si objednali zmrzlinu a kafe. Pak jsme se ještě chvíli procházeli a nakonec sedli na lavičku a opalovali se, aspoň já se opalovala, přičemž se mi podařilo vymyslet jednu vzpomínkovou scénu na Alana a Cirkise v ekvádorském vězení poté, co...ale to až jindy:')
A nakonec sama prohlídka. Opravdu nádhera. Pokoje mě moc nezajímaly, ale přistihla jsem se, že hltám hned ten úvod, kdy se mluví o historii panství. Že by mi to opravdu tak moc chybělo? No a jak jsme procházeli těmi místnostmi, zřejmě na mě dýchl nějaký ten duch minulosti, protože jsem si najednou místní obyvatelé dokázala představit třeba i ze čtrnáctého století. A ty zbraně a knihovna. Užila jsem si to a v autě si uvědomila, že jsem opět nalezla to kouzlo, které mi v minulosti unikalo a to kouzlo historie. Miluju ten způsob, jakým ke mě ty místnosti promlouvaly a doufám, že se zase brzy dostanu do nějakého dalšího pěkného hradu či zámku.
Pak jsme se stavili v KFC a ano. Dala jsem si večeři s tím, že vyčítat si to můžu později nebo nejlépe nikdy, protože ty hloupé výčitky mě vůbec nemotivovaly a naopak srážely mé sebevědomí a vůli k zemi. Teď jsem spokojená. Uvidíme zítra nebo za týden, ale dnešní den jsem strávila příjemně a snad se aspoň trochu opálila:@)
The Unborn
Imdb
Je to duchařský hororový film o Nybukovi, duše bloudící mezi životem a smrtí, který se chce znovu narodit a vybral si k tomu malého chlapce, dědečka hlavní hrdinky Casey. Její babička však svého bratra zabila a nybuk se nyní mstí celé rodině generaci po generaci.
Jediný důvod, proč jsem na to šla, byl Gary Oldman. Miluju toho chlapa. Někdy míň a někdy víc, ale pořád se drží na příčce mých Five top oblíbenců. Jeho rabín byl fantastický. Nejprve Casey nevěřil, ale jak se sám přesvědčil, když po něm ten kluk začal jít, nebyl to jen výplod její mysli.
A Casey. Chuděra malá. Opravdu jí to nezávidím. Opravdu bych nechtěla, aby si na mě zasedl nějaký duch, který navíc touží po mé smrti. A to jak jí ten klučina zabil kamarádku a nakonec i jejího boyfrienda, so sad:(
Líbilo se mi to. Mělo to dost lekavých momentů, což v hororech a obzvlášť v duchařských nesmí chybět, chvílemi mi to přišla jako parodie na Nenávist a šváby byli opravdu odporní, nicméně hodně si mě získali exorcismem. Nikdy jsem mu neholdovala, ale tady jsem s ním byla opravdu spokojená. Malé plus za kipu(jarmulku), kterou měl při vymítání Gary na hlavě.
sobota 11. dubna 2009
Já se na to můžu fakt vykašlat!
V první řadě jsem si někdy začátkem týdne uvědomila, jak moc mi Míša chybí. Jako Jitka je v pohodě a dá se s ní pokecat, ale Míša byla živel. Nebyl snad den, kdy bychom se nesmály a to i v takových dnech, kdy byla pošta plná lidí nažhavených zaplatit složenku nebo poslat dopis. Navíc jsem si s ní mohla pokecat o angličtině a cítila jsem se v její přítomnosti dobře i proto, že byla o rok mladší. Sakra! To mi dva měsíce trvalo si uvědomit, že mi chybí?!
A to moje hubnutí. Radovala jsem se, jak se to na té váze konečně podepsalo a ono houbeles. Buď je to křáp nebo jsem blázen a myslím, že jsem blázen, když se vážím třikrát denně a mám depresi z každého gramu navíc bez ohledu na to, jestli je ráno nebo večer. Jenže už nevím, co mám pro to zatracené hubnutí dělat. Denně(vyjma menstruačního týdne) cvičím na rotopedu, chodím pěšky do práce i z prace a vyhýbám se Mekáči a KFC. Dokonce i sladkosti omezuju, vždyť ani na ně nemám chuť, jak jsem na sebe naštvaná. Dneska jsem dokonce ušla patnáct kilometrů a místo, abych shodila jsem spíš přibrala a nic extra tučného jsem nejedla a ještě mám puchýře a ani jsem nenašla, koho jsem hledala a vůbec mám pocit z celkového selhání.
A štve mě Mason, což je opravdu úchvatné, protože když jsem se zbavila Vaška, poleze mi teď na nervy Mason. To, jak je línej jako prase a věčně vysedává u počítače a stahuje. Lituju, že jsem ten program na stahování stáhla. Jsem vážně blbá. A koupí si nové reproduktory, a když mu řeknu, že mu to zapojím zítra, běží za otcem, aby mu to zapojil, protože ho chudáčka bolí ouška a je přece naprosto v pořádku, že já je mít můžu, páč by se jinak zvuky překrývaly, když sdílíme jeden pokoj.
Otec. To je kapitola sama o sobě. I když se Vašek odstěhoval, stejně o něj pořád pečuje jako o mimino. Kupuje mu limonády a cigarety, nabíjí kartu a je jedno, že přijedeme pozdě na cvičení, hlavně když Vašíček dostane všechno, co potřebuje. To je přece to nejdůležitější na světě, ne?
A to nemluvím ani o vedoucí. Na jednu straně je to velmi schopná telefonistka a dokáže zařídit věci, na které bych si ani netroufla, ale jinak je to vedoucí na houby. Peníze nám dává pět minut před otvíračkou a ještě má dovolenou už od úterý, kdy bude největší nápor, protože lidi nemohli tři dny na poštu a my tudíž pojedem jen ve třech. Jasně. Má hodně dovolené a ať si ji vybere, ale proč ne až od středy? Já si dovolenou taky posouvala. Ne. Já vím. Ona za přepážkou už dlouho neseděla tak si zřejmě neumí představit, jaké to tam je.
A když už jsem v té pravdomluvnosti, proč nepokračovat. Andro se diví, že se poslední dobou hádáme víc a víc a čím to asi tak bude? Leze mi na nervy její povaha, její názory i její chování a taky to, že nečte Istrii. Vždyť jen kvůli ní jsem dala Eris a Sonyu dohromady. Když jí něco řeknu, cokoliv, co se jí nelíbí a že je toho fakt hodně, tak se chová neskutečně ublíženě a říká, že už mě obtěžovat nebude. Nenávidím tu její sebelítost a ty její pitomé zásady! Když se jí celý den neozvu, může se z toho zbláznit. Skoro mám pocit, jako by si mě chtěla přivlastnit, mít mě jen pro sebe a to bytostně nesnáším!
A SaM. Mám to děvče opravdu ráda, protože je s ní sranda a pravděpodobně se na mě naštve, až si tohle přečte, ale musím to napsat. Musím ze sebe všechno dostat. Když naše setkání nevyšlo vloni kvůli její brigádě, plně jsem to chápala. Obrečela jsem to, ale chápala. Taky bych si nejspíš vybrala brigádu. Letos máme naplánovanou chatu a opět neví, jestli to vyjde, tentokrát je to na konec srpna a do toho jí můžou vlézt JAGorky a nejsem blbá, aby mi nebylo jasné, že jsou pro ni přednější, ale stejně mě štve, že na světě neexistuje nikdo, kdo by si vybral mě, když by měl možnost volby. Nebo když mi neřekne, že celý den nebude na netu. Nemusí mi samozřejmě všechno hlásit, já si leccos domyslím, ale taky se nemusím dozvědět, že někam odjíždí, když mi omylem zašle zprávu adresovanou někomu jinému.
Tolik k mé upřímnosti. Neulevilo se mi, ale aspoň už to v sobě nemusím dusit.
A to moje hubnutí. Radovala jsem se, jak se to na té váze konečně podepsalo a ono houbeles. Buď je to křáp nebo jsem blázen a myslím, že jsem blázen, když se vážím třikrát denně a mám depresi z každého gramu navíc bez ohledu na to, jestli je ráno nebo večer. Jenže už nevím, co mám pro to zatracené hubnutí dělat. Denně(vyjma menstruačního týdne) cvičím na rotopedu, chodím pěšky do práce i z prace a vyhýbám se Mekáči a KFC. Dokonce i sladkosti omezuju, vždyť ani na ně nemám chuť, jak jsem na sebe naštvaná. Dneska jsem dokonce ušla patnáct kilometrů a místo, abych shodila jsem spíš přibrala a nic extra tučného jsem nejedla a ještě mám puchýře a ani jsem nenašla, koho jsem hledala a vůbec mám pocit z celkového selhání.
A štve mě Mason, což je opravdu úchvatné, protože když jsem se zbavila Vaška, poleze mi teď na nervy Mason. To, jak je línej jako prase a věčně vysedává u počítače a stahuje. Lituju, že jsem ten program na stahování stáhla. Jsem vážně blbá. A koupí si nové reproduktory, a když mu řeknu, že mu to zapojím zítra, běží za otcem, aby mu to zapojil, protože ho chudáčka bolí ouška a je přece naprosto v pořádku, že já je mít můžu, páč by se jinak zvuky překrývaly, když sdílíme jeden pokoj.
Otec. To je kapitola sama o sobě. I když se Vašek odstěhoval, stejně o něj pořád pečuje jako o mimino. Kupuje mu limonády a cigarety, nabíjí kartu a je jedno, že přijedeme pozdě na cvičení, hlavně když Vašíček dostane všechno, co potřebuje. To je přece to nejdůležitější na světě, ne?
A to nemluvím ani o vedoucí. Na jednu straně je to velmi schopná telefonistka a dokáže zařídit věci, na které bych si ani netroufla, ale jinak je to vedoucí na houby. Peníze nám dává pět minut před otvíračkou a ještě má dovolenou už od úterý, kdy bude největší nápor, protože lidi nemohli tři dny na poštu a my tudíž pojedem jen ve třech. Jasně. Má hodně dovolené a ať si ji vybere, ale proč ne až od středy? Já si dovolenou taky posouvala. Ne. Já vím. Ona za přepážkou už dlouho neseděla tak si zřejmě neumí představit, jaké to tam je.
A když už jsem v té pravdomluvnosti, proč nepokračovat. Andro se diví, že se poslední dobou hádáme víc a víc a čím to asi tak bude? Leze mi na nervy její povaha, její názory i její chování a taky to, že nečte Istrii. Vždyť jen kvůli ní jsem dala Eris a Sonyu dohromady. Když jí něco řeknu, cokoliv, co se jí nelíbí a že je toho fakt hodně, tak se chová neskutečně ublíženě a říká, že už mě obtěžovat nebude. Nenávidím tu její sebelítost a ty její pitomé zásady! Když se jí celý den neozvu, může se z toho zbláznit. Skoro mám pocit, jako by si mě chtěla přivlastnit, mít mě jen pro sebe a to bytostně nesnáším!
A SaM. Mám to děvče opravdu ráda, protože je s ní sranda a pravděpodobně se na mě naštve, až si tohle přečte, ale musím to napsat. Musím ze sebe všechno dostat. Když naše setkání nevyšlo vloni kvůli její brigádě, plně jsem to chápala. Obrečela jsem to, ale chápala. Taky bych si nejspíš vybrala brigádu. Letos máme naplánovanou chatu a opět neví, jestli to vyjde, tentokrát je to na konec srpna a do toho jí můžou vlézt JAGorky a nejsem blbá, aby mi nebylo jasné, že jsou pro ni přednější, ale stejně mě štve, že na světě neexistuje nikdo, kdo by si vybral mě, když by měl možnost volby. Nebo když mi neřekne, že celý den nebude na netu. Nemusí mi samozřejmě všechno hlásit, já si leccos domyslím, ale taky se nemusím dozvědět, že někam odjíždí, když mi omylem zašle zprávu adresovanou někomu jinému.
Tolik k mé upřímnosti. Neulevilo se mi, ale aspoň už to v sobě nemusím dusit.
neděle 5. dubna 2009
Konečně jsem se dočkala
Dneska jsem byla s rodiči si zaplavat v Boleslavském bazénu, vypadá to, že tam budu chodit každý týden, neboť tam příliš lidí nechodí. Obzvlášť dětí je tam málo. Dneska nás tam bylo všeho všudy sedm a bez dětí. To je obrovské plus. A navíc 55Kč za 70 minut není tolik. Ale proč se o tom zmiňuju? Protože paní, prodávající lístky, si myslela, že jsem ještě studentka a tudíž budu mít sníženou taxu. Vzhledem k tomu, kolikrát už mi tipovali třicítku, mě tohle opravdu potěšilo.:-) Pak jsem šla pěšky domů, aby mi uschnuly vlasy a navíc to šlo z kopce tak jsem doma byla za chvilku.
A ve čtvrtek jsem psala stížnost na placení toalet v obchodním domě. Jistě banalita, kterou bych se nezabývala, kdyby tam neměli napsano, že je to pro zkvalitňování služeb, které ovšem nebylo vidět. Chyběl toaletní papír, papírové osušky a fungoval jen jeden šusič. Tak jsem napsala řediteli, co si pod zkvalitňováním služeb představuje a on mi odepsal, že by se se mnou rád setkal a vše mi vysvětlil osobně, nacož mu upřímně kašlu. Možná jsem paranoidní a koukám moc na filmy, ale nevidím jediný důvod, proč by mi to nemohl napsat do emailu. K čemu si myslí, že tu informaci zneužiju?
A další absurdita? Nesnáším ty telefonické hovory, kdy mi zavolá někdo z výzkumu trhu a oznámí mi, že je to monitorovaný hovor. A já co? Má mě to snad zajímat? Prosím se o to, aby mi volali? Ani v nejmenších. Nejen, že je to ztráta času, ale ještě se ptají na otázky, do kterých jim nic není jako např. Kolik má rodina průměrný výdělek. Normálně na odstřel. Jestli mi ještě někdy zavolají, rovnou řeknu nemám zájem a položím jim to. Je to vážně otravné.
A ve čtvrtek jsem psala stížnost na placení toalet v obchodním domě. Jistě banalita, kterou bych se nezabývala, kdyby tam neměli napsano, že je to pro zkvalitňování služeb, které ovšem nebylo vidět. Chyběl toaletní papír, papírové osušky a fungoval jen jeden šusič. Tak jsem napsala řediteli, co si pod zkvalitňováním služeb představuje a on mi odepsal, že by se se mnou rád setkal a vše mi vysvětlil osobně, nacož mu upřímně kašlu. Možná jsem paranoidní a koukám moc na filmy, ale nevidím jediný důvod, proč by mi to nemohl napsat do emailu. K čemu si myslí, že tu informaci zneužiju?
A další absurdita? Nesnáším ty telefonické hovory, kdy mi zavolá někdo z výzkumu trhu a oznámí mi, že je to monitorovaný hovor. A já co? Má mě to snad zajímat? Prosím se o to, aby mi volali? Ani v nejmenších. Nejen, že je to ztráta času, ale ještě se ptají na otázky, do kterých jim nic není jako např. Kolik má rodina průměrný výdělek. Normálně na odstřel. Jestli mi ještě někdy zavolají, rovnou řeknu nemám zájem a položím jim to. Je to vážně otravné.
středa 1. dubna 2009
Tin Man
IMDB
Storm is coming.
Už je to delší doba, co jsem ho viděla, ale pokusím se vzpomenout na co nejvíc podrobností:-) Film, vlastně je to spíš minisérie o třech částech, z nichž má každá kolem hodiny a půl, je na motivy Čaroděje ze země Oz. Nemůžu říct, jak moc se to čarodějovi podobá, protože jsem ten film nikdy neviděla.
Nejprve začnu hlavní postavou DG, kterou hrála Zoeey Deschanel a opravdu jsem měla čas od času pocit, že se dívám na její sestru Emily, protože jsou si docela dost podobné. DG byla naprosto roztomilá a sladká, ale nebála se užít sarkasmu obzvlášť na Wyatte Caina, který byl Tin Man, což v O.Z.(Outside Zone) znamenalo policista nebo ranger či něco na ten způsob.
DG byla dívka pocházející z O.Z., ale vyrůstala v našem světě, aby ji matka ochránila před její sestrou, která ji chtěla zabít už jako dítě. V O.Z. se seznámí s Glitchem, který má jen jednu půlku mozku, s již zmíněným Cainem a Rawem, který je tzv. dohlížitel. Dohlížitelé jsou něco jako psychikové. Dokáží nahlédnout do lidské mysli svým srdcem a působí jim to nemalou bolest.
A pak tu je bad guy. V tomhle případě spíš bad woman. Chvílemi jsem se obávala, že se z Azkadelie stane hodňáček, i když byla předtím krutá a nemilosrdná, ale trochu se mi ulevilo, když byla na vině zlá čarodějnice, která ji posedla, ale jak to v pohádkách a nejen tam bývá, zlá ohyzdná čarodějnice byla poražena, a rodinka se shledala a všechno skončila sladkým happy endem, ale přesto se mi ten film líbil a jistě si ho zopakuju, až budu mít 4,5 hodiny času:-)
Nový měsíc
Hrozně dlouho jsem blog zanedbávala. Vždycky jsem s něčím začala, ale brzy zase skončila, převážně proto, že moji pozornost strhlo úplně něco jiného a pak už se mi nějak nechtělo k tomu vracet, ale dneska si to plánuju vynahradit a to pořádně:-)
Přišel nový měsíc a já si ani neuvědomila, že 1. dubna je Apríl, den kanadských žertíků. Ani není divu, když u nás se nic takového neděje a v rádiu se nezmiňovali nebo jsem to neslyšela. Vzpomněla jsem si na něj, až když jsem otočila stránku v kalendáři a tam na mě vykoukl lord Ba'al. Nevím, proč zrovna on mi to připomněl, ale už se tak stalo:')
24. března jsem začala cvičit na rotopedu a zatím se mi daří ujet každý den minimálně pět kilometrů. Někdy se musím vyloženě nutit, ale většinou u mě zabere pohled na svalnaté paže Darkena Rahla. Nemám tušení, proč zrovna on funguje jako spouštěcí mechanismus, ale funguje a to je myslím to nejpodstatnější. Taky jsem zjistila, že to funguje jako očista, jak se u toho spotím a jsem ráda, že jsem si koupila elastické tričko, neboť se ten pot nasaje a já nemám mokrá záda. Dneska mě i potěšila Daniela, že dorazily půl kilové čínky, které jsem si objednala v oriflame. Chtěla jsem ještě stroj na posilování prsních svalů, ale ten už nebyl na skladě tak snad dorazí v příští dodávce. A co je motivací? Řekla bych, že hlavně promoce Andro. První dva kilometry jsou nejtěžší a já si představuju, jak vystupuju z autobusu a Andro žasne nad mou pěknou štíhlou postavou. Vím, že nikdy nebudu vážít dejme tomu šedesát tři kilo, což by byla má ideální váha, ale i se šedesáti osmi bych byla naprosto spokojená a o to víc, když by se mi to podařilo do konce října, neboť v listopadu už bude zima a nebude se mi chtít chodit pěšky.
Chození pěšky z práce a občas i do práce, když jdu od deseti, mi hodně prospívá, řekla bych. Nejen, že se mi uvolní sedací svalstvo, která je namáháno celý den sezením za přepážkou, ale také to pomáhá mé mysli se regenerovat a čas od času mi taková procházka přinese i zajímavý nápad do Istrie:) Zároveň tím ušetřím i za jízdné. Každá desetikoruna se může hodit na horší časy, které můžou přijít kdykoliv.
Poslední dobou si říkám, že mám hodně, ale hodně děravou hlavu. Zapomínám, čím dál víc. Měsíc mi trvá, než jsem schopná se objednat ke kadeřnici. Díky bohům, že jsem se dovolala alespoň do salonu krásy, kde je těch kadeřnic víc, takže pro mě měly volné místo a zítra v půl desáté tam mám být. Už mám ty vlasy husté jako prales, a proto potřebují prostříhat jako sůl. Délku si chci nechat, ať zastřihne jen to nejnutnější, aby nerostly, jak chtěly, ale důležité je prostříhat.
Taky by mě zajímalo, co to v té hlavě mám, co to mám v tom spánku, protože vyšetření na neurologii nic neprokázaly. Řekla bych, že jsou jen dvě možnosti. Buď je to od pátěře a nebo něco pychického, ale vzhledem k tomu, že se ty bolesti začaly objevovat poté, co jsem čtvrt roku pracovala v Kauflandu jako pokladní, bych vsázela na páteř, ale pro jistotu jsem se objednala k pánovi na Reiki, kde by mi to mohl říct přesně a případně poradit, co dělat. Možná by to vyřešil správný druh cvičení. Uvidím, co se od něj dozvím. Jsem k němu objednaná na 14. dubna. Ještě si musím zjistit, kde přesně to je a jak se znám, budu to zjišťovat 13. dubna.
A abych nezapomněla, jakože by to nebylo nic překvapivého, minulou sobotu jsem se zaregistrovala ve fitku a tuhle sobotu mám první hodinu. Opravdu jsem zvědavá, jestli to tam tu hodinu vydržím, hlavně kvůli rodičům, kteří jdou se mnou a určitě zase budou mít přihlouplé poznámky.
A co mě čeká zítra? Již zmíněné kadeřnictví a po něm udělám brambory, případně si naplánuju jen takovou otočku, kdy sbalím knížky do batohu a vyrazím do knihovny, samozřejmě pěšky, a když se to nebude Masonovi líbit, může jet autobusem a počkat na mě před knihovnou případně zůstat doma sedět na zadku, jak je u něj zvykem. Cestou z knihovny se stavím v Bondy. Mamka chce koupit tílko do fitka a já si dělám zálusk na letní pyžamko v Tchibu prodejně. Docela mě podivilo, že tam mají i velikosti XL, když doposud měli u žen max. L, ale i tak si myslím, že sáhnu po L, případně M, ale na něj ještě nejspíš bude brzy. Tak dlouho přece jen ještě nesportuju. To bude chtít tak dva měsíce minimálně, aby se mi to viditelně odrazilo na postavě.
Přišel nový měsíc a já si ani neuvědomila, že 1. dubna je Apríl, den kanadských žertíků. Ani není divu, když u nás se nic takového neděje a v rádiu se nezmiňovali nebo jsem to neslyšela. Vzpomněla jsem si na něj, až když jsem otočila stránku v kalendáři a tam na mě vykoukl lord Ba'al. Nevím, proč zrovna on mi to připomněl, ale už se tak stalo:')
24. března jsem začala cvičit na rotopedu a zatím se mi daří ujet každý den minimálně pět kilometrů. Někdy se musím vyloženě nutit, ale většinou u mě zabere pohled na svalnaté paže Darkena Rahla. Nemám tušení, proč zrovna on funguje jako spouštěcí mechanismus, ale funguje a to je myslím to nejpodstatnější. Taky jsem zjistila, že to funguje jako očista, jak se u toho spotím a jsem ráda, že jsem si koupila elastické tričko, neboť se ten pot nasaje a já nemám mokrá záda. Dneska mě i potěšila Daniela, že dorazily půl kilové čínky, které jsem si objednala v oriflame. Chtěla jsem ještě stroj na posilování prsních svalů, ale ten už nebyl na skladě tak snad dorazí v příští dodávce. A co je motivací? Řekla bych, že hlavně promoce Andro. První dva kilometry jsou nejtěžší a já si představuju, jak vystupuju z autobusu a Andro žasne nad mou pěknou štíhlou postavou. Vím, že nikdy nebudu vážít dejme tomu šedesát tři kilo, což by byla má ideální váha, ale i se šedesáti osmi bych byla naprosto spokojená a o to víc, když by se mi to podařilo do konce října, neboť v listopadu už bude zima a nebude se mi chtít chodit pěšky.
Chození pěšky z práce a občas i do práce, když jdu od deseti, mi hodně prospívá, řekla bych. Nejen, že se mi uvolní sedací svalstvo, která je namáháno celý den sezením za přepážkou, ale také to pomáhá mé mysli se regenerovat a čas od času mi taková procházka přinese i zajímavý nápad do Istrie:) Zároveň tím ušetřím i za jízdné. Každá desetikoruna se může hodit na horší časy, které můžou přijít kdykoliv.
Poslední dobou si říkám, že mám hodně, ale hodně děravou hlavu. Zapomínám, čím dál víc. Měsíc mi trvá, než jsem schopná se objednat ke kadeřnici. Díky bohům, že jsem se dovolala alespoň do salonu krásy, kde je těch kadeřnic víc, takže pro mě měly volné místo a zítra v půl desáté tam mám být. Už mám ty vlasy husté jako prales, a proto potřebují prostříhat jako sůl. Délku si chci nechat, ať zastřihne jen to nejnutnější, aby nerostly, jak chtěly, ale důležité je prostříhat.
Taky by mě zajímalo, co to v té hlavě mám, co to mám v tom spánku, protože vyšetření na neurologii nic neprokázaly. Řekla bych, že jsou jen dvě možnosti. Buď je to od pátěře a nebo něco pychického, ale vzhledem k tomu, že se ty bolesti začaly objevovat poté, co jsem čtvrt roku pracovala v Kauflandu jako pokladní, bych vsázela na páteř, ale pro jistotu jsem se objednala k pánovi na Reiki, kde by mi to mohl říct přesně a případně poradit, co dělat. Možná by to vyřešil správný druh cvičení. Uvidím, co se od něj dozvím. Jsem k němu objednaná na 14. dubna. Ještě si musím zjistit, kde přesně to je a jak se znám, budu to zjišťovat 13. dubna.
A abych nezapomněla, jakože by to nebylo nic překvapivého, minulou sobotu jsem se zaregistrovala ve fitku a tuhle sobotu mám první hodinu. Opravdu jsem zvědavá, jestli to tam tu hodinu vydržím, hlavně kvůli rodičům, kteří jdou se mnou a určitě zase budou mít přihlouplé poznámky.
A co mě čeká zítra? Již zmíněné kadeřnictví a po něm udělám brambory, případně si naplánuju jen takovou otočku, kdy sbalím knížky do batohu a vyrazím do knihovny, samozřejmě pěšky, a když se to nebude Masonovi líbit, může jet autobusem a počkat na mě před knihovnou případně zůstat doma sedět na zadku, jak je u něj zvykem. Cestou z knihovny se stavím v Bondy. Mamka chce koupit tílko do fitka a já si dělám zálusk na letní pyžamko v Tchibu prodejně. Docela mě podivilo, že tam mají i velikosti XL, když doposud měli u žen max. L, ale i tak si myslím, že sáhnu po L, případně M, ale na něj ještě nejspíš bude brzy. Tak dlouho přece jen ještě nesportuju. To bude chtít tak dva měsíce minimálně, aby se mi to viditelně odrazilo na postavě.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)