Co se mnou bude?

Naposledy jsem něco nového o sobě napsala 3. listopadu. Dva dny před nástupem do Electro Worldu. První den jsem tam strávila všehovšudy tři hodiny. Podepisovala jsem papíry, absolvovala BOZP školení a šla jsem. Druhý den jsem tam šla už na deset hodin a jak jsem se těšila, tak jsem byla zklamaná. Zaučovala jsem se na pokladně a strašná nuda. Už ten den jsem věděla, že to nemá budoucnost, ale přesvědčovala jsem se, že se to změní. V neděli jsem si aspoň donesla bloček na psaní a v pondělí už mě vzali na výdej a reklamace, kde jsem musela stát takřka celých deset hodin. Večer jsem už nemohla ani chodit. Ale na to jsem si časem zvykla, i když mě chodidla k večeru stejně pořád bolí. Přesto jsem se rozhodla odejít. A těch důvodů je několik.

1) Ředitelka, pro kterou neexistuje žádné slušné označení. Všechny jen uráží, ponižuje a neustále má nějaké výhrady.

2) Stále mám chaos ve zboží. Kde co mám hledat a občas ani nevím, co mám hledat, protože je to psané ve zkratkách a v těch mám stále chaos.

3) Naprosto příšerná pracovní doba. Jako věděla jsem, že je to od rána do večera, ale čekala jsem víc volných dní.

Původně jsem chtěla odejít na konci ledna, kdy by mi končila zkušební lhůta, ale Pablo a jeho dvě kamarádky, které se stejně jako on, stanou mými spolubydlícími, našli byt v Praze už teď. Je to 4+1, krásné prostorné pokoje s dostatkem světla, se dvěma koupelnami, kuchyňskou linkou a sporákem s troubou. A to je taky vše, co tam je. Nájem vychází přibližně na 6 000 včetně energií, což znamená, že si budu muset najít práci, kde budu brát aspoň 15 000 čístého, ale opravdu se mi tam líbilo. A ten luxus nazvaný soukromí mě vážně láká. Pravdou je, že budu muset investovat do nábytku, a tak peníze ze stavebního spoření skutečně půjdou na bydlení.

A teď k tomu čeho se bojím. A není toho málo.

- Nebudu si rozumět se spolubydlícími. Pabla nepočítám. Toho už znám. Problém je v tom, pokud mě budou nutit, abych se účastnila jejich akcí. Rozhodně s nimi nemíním trávit každý volný večer.

- Nenajdu si žádnou rozumnou práci. Když jsem odcházela z pošty, říkala jsem si, že doufám, že ne poštu se už nebudu muset vrátit. Teď mají volné místo ani ne půl hodiny chůzí od bydliště, ale vůbec se mi tam nechce.

-Ještě nikdy jsem nebyla z domova déle jak deset dní a to o mně bylo postaráno. Největší výzva pro mě bude obstarávání jídla. 

Sečteno a podtrženo. Je to velký krok. Samostatnost, kterou jsem vždycky chtěla, ale strašně se jí děsím. Vím, že to jednou muselo přijít. Ostatně v březnu mi bude dvacet devět a už mám nejvyšší čas, ale to nic nemění na tom, že bych to nejradši vzdala a zůstala doma. Ale vím, že to nejde. Že musím po téhle stránce dospět. A na závěr citát, který mluví za vše.

„Kuráž není stav beze strachu, ale ocenění, že něco jiného je důležitější než strach.“

Into the Storm

Příběh o největším tornádu v dějinách Spojených států je rozdělený na dvě linie, které se v průběhu filmu spojí. První je o Garym (Richard Armitage), zástupci ředitele na střední škole, který má dva syny v pubertě. Donnieho (Max Deacon), který je zamilovaný do Kaithlyn (Alycia Debnam Carey) a Treye (Nathan Kress). Donnie a Kaithlyn odejdou natáčet starou papírenskou továrnu a Trey zůstane s otcem, aby natočil promoci. Druhá linie je o lovcích tornád. Pete (Matt Walsh), Allison (Sarah Wayne Callies), Lucas (Lee Whittaker), Daryl (Arlen Escarpeta) a Jacob (Jeremy Sumpter) se snaží natočit tornádo, na němž by vydělali hodně peněz. Zpočátku se jim nedaří, ale pak dostihnou takové, které jim změní život.

K postavám není moc, co říct, protože tam není nic, co už bychom několikrát neviděli v jiném katastrofickém filmu, ale vypíchnu Petea. Na začátku mi hrozně lezl na nervy tou posedlostí najít tornádo za každou cenu, ale ke konci udělal něco, čím si zasloužil můj obdiv a myslím, že díky tomu uviděl něco, o čem se mu ani nesnilo a jistě mu to stálo za to.

Richard byl skvělý jako vždy a těžko uvěřit, že už je natolik starý, aby mohl hrát otce takřka dospělých dětí, když vypadá tak dobře. Sarah jsem doteď viděla jen v Prison break, kde mě moc neokouzlila, proto mě překvapilo, že jí to docela šlo.

Od tohohle filmu jsem nečekala absolutně nic a byla jsem extrémně překvapená. Jistě, příběh nebyl nijak zvlášť originální, ale po vizuální stránce to bylo dokonalé. Umím si představit, že sledovat to ve 3D musel být luxusní zážitek. A uměli pracovat s napětím, což opravdu oceňuju.

Nové zážitky

Dneska jsem vyrazila za Pablem do Prahy, abychom si udělali výlet do Dinoparku a navštívili 5D kino. Obojí se nacházelo v Obchodním centru Harfa u zástavky metra i autobusu s názvem Českomoravská.

Nejprve jsme zašli na oběď a pro jednou jsem nezvolila fast food, ale dala jsem přednost hovězímu guláši:). Následovala návštěva Dinoparku. Jelikož se nachází přímo na střeše obchodní centra, stačilo vyjít ven, kde se nacházely prolejzačky pro děti a hudební nástroje. Nejvíc se mi líbila harfa, která hrála i beze strun.

 Po zakoupení vstupenky za 150,- jsme zamířili dovnitř. Opravdu se vyplatí tam jít mimo sezónu, neboť tam kromě nás byli maximálně čtyři lidi, a proto jsme se u všeho mohli v klidu zapózovat.

V rámci vstupenky bylo ještě 4D kino, kam jsme šli poté, co jsme se dostatečně vynadívali na prehistorické tvory. Chvíli jsme to hledali, protože většina obchodních center je jako malé bludiště, ale po nápovědě od interaktivní mapy jsme se zdárně dostali k místu. Byli nám dány brýle, usadili jsme se na stoličkách a brzy začal krátký film, který nás vzal do ponorky, s níž jsme pluli v oceánu a pozorovali prehistorické tvory. Dokonce se nám i zatopila ponorka, ale přežili jsme.

O kousek dál byl vstup do 5D a za 99,- jsme si vybrali asi čtyř minutový film o Halloweenu. Po vizuální a zvukové stránce to bylo dokonalé. Sedačky s námi lítaly taky dost a opravdu jsem se cítila jako na horské dráze, když jsme projížděli jeskyní. U některých scén jsem sebou občas reflexivně trhla, jako když po nás hodil vidle nebo když se za námi řítil obří pavouk. Takhle detailně jsem kusance vidět nemusela:D. Skončilo to tím, že nás sežrala vyřezávaná dýně. Co mi tam chybělo, byly vedlejší efekty. Nějaké větvičky mě tam šlehaly do nohou, ale to bylo tak všechno. I tak jsem si to užila a těším se, až vyzkouším 5D kino u nás v Boleslavi.

Po návštěvě jsme měli ještě půl hoďku tak jsme zapadli do kavárny, kde nejlevnější pohár stál 89,- a nejdražší 169,-. Ten se jmenoval ovocný ráj a ten jsem si taky dala. Navzdory hříšné částce nelituju, protože byl absolutně vynikající. 

Výlet jsem si užila a snad se zase brzy (do čtvrt roku) uvidíme.

Jak jsem si hledala práci

Chtěla jsem s tímto článkem počkat, až budu mít podepsanou smlouvu, ale věřím, že by mě nenechali oběhat doktory a pak mě nevzali. 

Ti, kteří čtou  můj blog pravidelně, již vědí, že jsem v rámci hledání práce strávila jeden den v knihkupectví v právnické fakultě. Mezi ostatní pohovory se řadí pozice administrátorky, z čehož vylezla práce ve finančnictví, potom Asko Nábytek, prodejna suvenýrů u Pražského hradu, neoluxor (tady jsem opravdu doufala, protože pracovat s knihami je můj sen už od patnácti let, kdy jsem šla studovat obor knihkupec) a nakonec v Electro World, kde jsem se téměř hned dozvěděla, že jsem byla přijata.

Pokud to vezmu statisticky, odepsala jsem přibližně na 60 inzerátů, byla jsem na 6 pohovorech a asi 25% zaměstnavatelů mi odepsalo, že jsem nebyla vybrána do dalšího výběrového řízení. Je to smutná a zároveň drsná bilance, která by mohla odradit ty, kteří zvažují odchod a netroufají si. Ovšem i přesto všechno jsem ráda, že jsem z pošty odešla, protože i když člověka třeba práce nebaví, nesmí ho ničit, jako mě ničila pošta.

Je trochu ironie, že jsem získala práci v Mladé Boleslavi, když jeden z důvodů, proč jsem skončila na poště, byl, že jsem se chtěla odstěhovat do Prahy, ale kdo jsem, abych odmítla příležitost. A kdo ví. Třeba mě ta práce bude bavit stejně jako první dva až tři roky na poště.

Zotročená

Kolem téhle knížky jsem kroužila dlouho, když byla nabízena na poště, ale nechtěla jsem do ní investovat peníze. Nakonec jsem si ji půjčila v knihovně a přečetla ji za necelé tři dny.

Je to biografie o Sarah Forsyth, která byla sexuálně zneužíváná přes dvacet let. Nejprve svým otcem. Ten chtěl, aby se ho dotýkala už když jí byly tři roky, později se on dotýkal jí, až ji nakonec v jedenácti letech znásilnil. Do toho mlátil její matku a staršího bratra. Jediná mladší sestra unikla jeho řádění. Matka nakonec sebrala odvahu a odstěhovala se ke svému bratrovi, kde strávili nějaký čas. Tam si Sarah připadala v bezpečí. Poté se ale nastěhovali k její matce a Sarah začala být nezvladatelná. To byl důvod, proč ji matka poslala zpátky k otci, který ve znásilňování pokračoval. Když se na to přišlo, dali ji do nějakého ústavu, kde ji opět zneužívali. Odtamtud utekla, až se dostala do jiného zařízení. Tam se opět cítila v bezpečí až do šestnácti let. V té době musela opustit zařízení a vrátila se ke své matce. Udělala si kurz, který jí umožnil starat se o děti předškolního věku. Zamilovala se, koupili si dům a vypadalo to, že se Sarah dostala z nejhoršího.

Pak si ale s přítelem přestala rozumět, rozešli se a ona si našla práci vychovatelky v Nizozemsku. I když ji všichni varovali, že je to příliš nebezpečné, nedbala na to a odjela tam. Jakmile se posadila do auta k lidem, kteří ji měli najmout jako vychovatelku, musela odevzdat svůj pas a tím začalo pravé peklo. Sarah byla chycena do světa drog a prostituce, kde znamenalo šlapat nebo zemřít.

Sarah v knížce popisuje svoji cestu k drogám, které jí pomáhaly otupit mysl, než se jí podařilo utéct, ale trvalo dalších deset let, než byla schopná se z toho vyhrabat aspoň tak, aby mohla začít vést jakž takž smysluplný život. Příběh ukazuje, jak špatně se země staví k sexuálnímu otroctví a jak málo žen má šanci se dostat z této takřka bezvýchodné situace.

Dracula: Untold

Jako dítě, stejně jako mnoho dalších, byl Vlad (Luke Evans) dán do péče Turkům, aby se stal jejich bojovníkem. Turci si libovali v bičování, čímž se nejspíš snažili vynutit jejich absolutní poslušnost. Z Vlada se stal velmi nebezpečný bojovník, který si liboval v napichování nepřátel. Když války skončily, vrátil se do své země, oženil se s Mirenou (Sarah Gadon), měl s ní syna Ingerase (Art Parkinson) a pohřbil svou minulost. Nebo si to aspoň myslel. Když Hamza Bey (Ferdinand Kingsley) přijde s tím, že Mehmed (Dominic Cooper) žádá deset tisíc chlapců do svého vojska a jeho syna jako královského rukojmího, musí se Vlad rozhodnout, co je pro rodinu ochoten obětovat. Vydává se za tajemnou nestvůrou, stovky let starým upírem (Charles Dance), který čeká, až ho někdo osvobodí tím, že se stane jím.

Luke Evans byl výborný. Vím, že jsem ho viděla už v několika filmech, ale poprvé jsem si ho pořádně všimla v Hobitovi a v Draculovi přímo exceloval. Boj s touhou po krvi, láska pro Mirenu a Ingerase a zlost, když se jeho vlastní lidé obrátili proti němu, protože se stal zrůdou. To vše se čitelně zračilo v jeho tváři. Charles Dance byl rovněž výborný. Známý je hlavně pro svou roli Tywina Lannistera z Game of Thrones, ale viděla jsem ho už v mnoha filmech a díky jeho výraznému hlasu jsem ho poznala i pod tou upírskou maskou. Dominica jsem si poprvé všimla v Captain America a poté v Abraham Lincoln: Lovec upiru, přičemž obě rolé byly kladné, a proto byl nezvyk vidět ho v záporné roli, ale řekla bych, že ji zahrál dobře.

Těžko říct, jestli to bylo trailerem na The Hunger Games před filmem nebo tím na Hry skutečně odkazovali, ale nemohla jsem nechat bez povšimnutí, když Charles dvakrát ve filmu řekl: "Hry začaly." Nejspíš je to jen shoda okolností, ale svým způsobem mě to pobavilo.

Myslím, že stopáž hodina a půl filmu velice prospěla. Děj odsýpal bez hluchých míst a myslím, že sdělili úplně všechno, co chtěli, byť za ten konec by si zasloužili výprask. Co to je dneska za zvyk posouvat děj na konci filmu do současnosti? Možná kvůli potenciálnímu pokračování to tak udělali, ale stejně mi to přišlo zbytečné. Co se mi ale opravdu líbilo, byla hudba. Dokonale to podkreslovalo atmosféru. Ramin Djawadi odvedl skvělou práci. Určitě se na to ještě minimálně jednou podívám.

Jak se plní sen 1. část

V červenci jsem se zmiňovala, že hodlám v září nabídnout literátní agentuře svoje fantasy Tři cesty, což se stalo 3. září. O devatenáct dní později mi přišla nabídka na zastupování. V první chvíli to byl absolutní šok. Abych pravdu řekla, věřila jsem si tak na 50%. Musela jsem ten e-mail poslat Andro a Pablovi, aby mě přesvědčili, že se mi to jen nezdá.

Když jsem to asi po dvou hodinách vstřebala, vyplnila jsem údaje potřebné k sepsání smlouvy a odeslala jsem je. A pak už jsem jen čekala. Ze všeho nejvíc mě zajímal můj posudek, který měl v tomto případě být záslán až po podepsání smlouvy. Snažila jsem se být trpělivá a stálo mě to hodně sil, ale po třech týdnech jsem to už nevydržela a napsala jsem jim. Cítila jsem se trapně, že se něčeho takhle dožaduju, ale zvědavost ten pocit překonala a včera jsem obdržela posudek i smlouvu. Tu jsem hned podepsala a ještě ten den ji odeslala paní ředitelce.

Teď mi nezbývá nic jiného, než jen čekat na další instrukce. Vím, že je to běh na dlouhou trať, a proto se musím obrnit velkou trpělivostí, ale teď mám mnohem větší šanci na vydání, než kdybych sama obesílala vydavatelství. Je tu mnoho proměnných jako jaké vydavatelství si to vybere, jestli tomu udělají nějakou propagaci a jak se to v konečném výsledku bude prodávat, ale už teď jsem se dostala dál, než jsem si myslela, že se kdy dostanu.

Lone star state of mind

Nejsem si úplně jistá o čem tenhle film vlastně byl. Odehrávalo se to v malém městečku někde v Texasu a hlavním hrdinou byl Earl Crest (Joshua Jackson), který měl za snoubenku svou nevlastní sestru Baby (Jaime King). Nutno podotknout, že se jako pár dali dohromady, než se jejich rodiče vzali. Earl měl za nejlepšího přítele Jimba (Matthew Davis), který oznámil, že je gayem už před šesti lety a od té doby nebyl na rande. Baby má v úmyslu odjet do L.A., aby se tam stala seriálovou herečkou a chce, aby jel Earl s ní. Ten nakonec souhlasí, ale zaplete se do problémů jejího bratrance Juniora (DJ Qualls). Ten se svým známým Tinkerem (Ryan Hurst) přepadne rozvázeče pizzy, ale místo pizzy najdou v tašce drogy a dvacet tisíc dolarů. Na drogy najde Tinker kupce, ale než dojde k obchodu, Earl od Juniora zjistí, co se stalo a sebere jim to. To se ale nelíbí Tinkerovi, kupci a  mafiánovi, kterému to všechno patří, čímž začíná kolotoč kdo z koho. A aby toho nebylo málo, nad Earlem se vznáší příslib pomsty od vraha jeho otce.

Upřímně, byla to hrozná blbost, ale místy jsem se fakt smála nahlas. Některé ty scény vypadaly tak absurdně, až byly vtipné. Dokonce se jim i podařilo rozplést tu zamotanou zápletku a kromě pár záporáků nikdo neumřel, ačkoliv Earla postřelili hned dvakrát. Jimbo byl rozkošný s tím, jak u kždého čtvrtého chlápka přemýšlel, jestli je gay, až se nakonec dal dohromady s vrahem Earlova otce, jenž nechtěl po Earlovi nic jiného než jen odpuštění.

Ráda jsem Joshuu viděla i v něčem jiném než ve Fringe a Matthew byl jako vždy roztomilý a v té červené košily a kovbojském obleku i poměrně sexy.

Ačkoliv parodie moc nemusím, tahle byla poměrně vydařená. Možná proto že nebyla míněna jako vyložená parodie a to zesměšňování šerifa a mafie nepůsobilo násilně. Na odreagování je to ideální film.

Blue Crush

Anne Marie (Kate Bosworth) měla vždycky talent na surfování a jejím snem bylo vyhrát v surfařské soutěži Pipe Masters. Trénovala kvůli tomu každý den společně se svými kamarádkami Eden (Michelle Rodriguez) a Lenou (Sanoe Lake) a svou sestrou Penny (Mika Boorem), přičemž jí občas pomáhal její bývalý přítel Drew (Chris Taloa). Aby se uživila, pracovala s kamarádkami v luxusním hotelu, kde se setkala s Mattem (Matthew Davis) a udělala na něj dojem, když jeho fotbalové kamaráda učila, jak se zachází s použitým kondomem. Matt ji přesvědčí, aby ho naučila surfovat, za což jí i zaplatí. Anne Marie s ním začne trávit víc času než surfováním a nakonec je rozpolcena tím, co chce víc.

Podobně jako filmy o krasobruslení i tenhle byl předvídatelný, ale nikterak urážející. Anne Marie se závodu nakonec zúčastnila a nevyhrála, což, jak jsem četla, spousta diváků ocenila. Zachovalo se to hezky realisticky. Trochu mi to připomínalo Krásnou pokojskou a bylo hezké, že se z Matta nevyklubal parchant, co si chce jen užít na dovolené. Docela mě překvapilo, že už v roce 2002 padla otázka, jestli má chlap boyfrienda a vlastně mě to i potěšilo.

Matthew byl jediný důvod, proč jsem se na film podívala, ale stejně jako u Finding Bliss mě to bavilo a mohla jsem tak nahlédnout do světa surfařů.

Finding Bliss

Hlavní hrdinkou je Jody (Leelee Sobieski), která vystudovala filmovou školu v domnění, že z ní bude úspěšná režisérka. Odstěhovala se do Hollywoodu, ale nemohla sehnat práci, Až ji nakonec zaměstnala majitelka porno společnosti Grind Irene Fox (Kristen Johnston). Jody dostala práci střihače ve filmu, který režíroval Jeff Drake (Matthew Davis) a hráli tam Bliss (Denise Richards), Kato (Christa Campbell), Dick (Jamie Kennedy), Sindi (Mircea Monroe) a Jake Bigg (Mr. Marcus). Jody se rozhodne využít prostor společnosti k natáčení svého vlastního filmu a s pomocí své kamarádky Kathleen (Donnamarie Recco) a porno herců se pustí do natáčení o dívce, která si své panenství střežila až přespříliš.

Tak trochu jsem se toho filmu bála, protože porno jsem nikdy neviděla a nevěděla jsem, co od toho čekat, ale nakonec to bylo vtipné, romantické a k zamyšlení, že někdy je práce v porno průmyslu to jediné, co vás uživí, protože svět umí být neuvěřitelně pokrytecký. Ale pár věcí jsem i ocenila. Třeba jsem nevěděla, že porno filmy mají svoji vlastní verzi Oscarů. 

Hrozně mě bavila Jody. Její naivita a červenání se, když musela být přítomna natáčení, bylo rozkošné. Stejně tak mě bavil Jeff a jeho cynismus plus škádlení Jody. Leelee a Matthew měli skvělou chemii a byla radost sledovat jejich sbližování. A taky se mi líbil twist s Bliss. Ještěže jsem tentokrát nekoukala na obsazení na imdb, jinak bych si to vyspoilerovala. Kdyby tam nehrál Matthew, nejspíš bych ten film neviděla a myslím, že by to byla docela škoda. I takový film může obohatit.

Jeden den v knihkupectví

Když mi minulý pátek zavolal chlápek z knihkupectví, že se k němu dostal můj životopis, myslela jsem si, že se blízká na lepší časy. Sice říkal, že je to knihkupectví odborné literatury, ale nikde se přece nepíše, že bych se to nenaučila, kdyby mi poskytli dost času. Ale hezky od začátku.

V pondělí jsem jela na pohovor do knihkupectví v policejní akademii, ačkoliv pracoviště bylo na Právnické fakultě Karlovy univerzity. Přijela jsem tam, popovídali jsme si a on se mě ptal, jestli mám zkušenosti s programem Helios a s právnickou literaturou. A když jsem mu řekla ne, už tehdy mi měl říct, že nesplňuju jejich požadavky a že tedy ani nemá smysl, abych si to na ten jeden den vyzkoušela. Nic takového ale neřekl a naopak mi navrhl, abych si to v úterý jela vyzkoušet, z čehož jsem mylně usoudila, že si mě vybral, ale že záleží na mně, jestli do toho půjdu nebo ne.

Další den jsem tam tedy jela, počkala jsem až otevřou, šla jsem tam, představila jsem se a ony mi teda začaly vysvětlovat, kde co mají a tak. Asi po dvou hodinách jsem měla chuť to zabalit a jet domů, protože jsem měla pocit, že mi dávají jasně najevo, že to pro mě není. Ale vydržela jsem to, protože i když jsem tápala, ráda jsem těch pár knížek tam prodala. Díky tomu jsem si uvědomila, že prostě ráda pracuju s lidmi, penězi a s knihami, i když všeobecné knihkupectví by bylo mnohem lepší.

I když mě nevybrali, nelituju toho, protože jsem mohla aspoň chvíli pracovat s knihami a nahlédla jsem do zákulísí knihkupectví. Možná to jednou třeba vyjde a v nějakém pracovat budu, ale prozatím to byla cenná zkušenost, byť trvala jen šest hodin.

Dovolená s Andro 2. část

Ve čtvrtek jsme chtěly jet do Vizovic na zámek a do čokoládovny, ale hustě pršelo tak jsme to zavrhly. Když se to trochu uklidnilo, šly jsme do města na nákupy před odjezdem do Pašovic. Večer pro nás její taťka přijel a jelo se. Dostala jsem svoje oblíbené dřeváky a jako vždy jsem se tam cítila jako doma. Jako obvykle jsme si po večeři všichni tři sedli a pár hodin si povídali.

V pátek jsme zašly do Coopu, abychom si nakoupily nějakou mňamku na večer, shlédly Despicable Me, Pompeii a pak jsme jedly, pily a tancovaly. A nebo místo tancování spíše klábosily. Dokonce se i na chvíli vyjasnilo, abychom mohly pozorovat hvězdy.

Sobota byla mnohem zajímavější. Vyrazily jsme do Uherského Hradiště na Slavnosti vína. Na autobusáku, kam nás zavezl autobus zdarma, jsme měly sraz s Pablem. Nejprve jsme zašli na pouť, kde jsme se vyblbli na autodramu a pak zamířili do parku, kde jsme si koupili láhev burčáku. Ve čtyři měl Pablo sraz ještě s kamarádem tak jsme se tam sešli, prošli po náměstí, kde jsme něco pokoupili a pak jsme chtěli vidět starou radnici, ale jaksi měli zavřeno. Pak se rozpršelo tak jsme se schovali v restauraci, dokud nepřišel čas odjezdu. Nejvíc mě na tom pobavilo, že v pátek v noci, jak jsem koukala na hvězdy tak jsem si říkala, že by nemuselo pršet aspoň do pěti. A skutečně bylo v UH krásně, ale přesně v pět začalo lít. Kdybych věděla, že mě ti nahoře poslouchají, řekla bych si o pozdější čas.:-D

Neděli jsme zase strávily koukáním na filmy a seriály a trochu jsem i psala, ale byla to bída. Od doby, co jsem dopsala to fantasy, o kterém jsem se zmiňovala v lednu, mám nějaký zásek. A ten už trvá cca dva měsíce. Ale zpátky k dovolené.

V pondělí se zase vstávalo ve čtvrt na pět, aby nás vzal zpátky do Zlína, odpoledne Andro absolvovala nějaká vyšetření, z čehož jsem si odnesla jen samé čekání, čekání a zase jenom čekání. A když jsme se dočkaly, poslali ji zase do jiné nemocnice. Nakonec vše dobře dopadlo a v úterý jsem mohla jet domů. A kdy se uvidíme příště? To je jako obvykle ve hvězdách.

Fifty Shades

Padesát odstínů šedi

Ne že bych si libovala ve čtení erotické literatury, ale byla jsem zvědavá, proč to vzbuzuje takový rozruch. Trvalo mi asi dvě stránek, než jsem to zjistila. Ale hezky popořadě:) První díl začíná tím, že Anastazie Steel jde na rozhovor místo své kamarádky Kate Kavanagh, která onemocněla. Setkává se s Christopherem Greyem, velmi bohatým a velmi přitažlivým mužem. Po rozhovoru, při němž se topí v rozpacích, odejde a myslí si, že už ho nikdy neuvidí. Ale Christian v ní našel zalíbení a dělá vše pro to, aby se s ní mohl znovu sejít. V průběhu knížky vychází najevo, že je Christian sadista, který má svou vlastní červenou hernu, kam si vodí submisivní ženy. Anastazie rychle propadá jeho kouzlu, ale bojí se jeho odvrácené stránky a temné minulosti, kvůli které se ho nemůže při sexu dotýkat. První díl končí tím, že jí Christian ukáže pravou bolest a ona od něj v slzách uteče. 

Co jsem na knížce oceňovala, bylo, že je napsané skvělým čtivým stylem. A nejde jen o sex. Ten se mi brzy zajedl. Jde o to, že Anastazie je napsaná stylem, díky kterému je čtenářka schopna se s ní ztotožnit. A to nejsem zastánce ich formy. Ačkoliv chvílemi jsem ji považovala za strašnou blbku, která vlastně ani neví, co chce. Ale taková byla ve všech třech knížkách tak nejspíš vada charakteru. Co se týče Christiana tak jsem často mívala chuť kopnout ho do zadku. Je sice hezké, že Anastazii všechno kupoval, ale vůbec se nedivím, že si myslela, že si tím kupuje ji. Taky mě to napadlo a taky bych to neocenila. Z vedlejších postav mě bavil Taylor (Christianova osobní ochranka). Vojenska minulost na něm byla znát, a i když byl prakticky Christianova holka pro všechno, působil sympaticky stejně jako jeho hospodyně.

Padesát odstínů temnoty

 

Druhý díl navazuje asi jen o tři dny později od konce prvního. Anastazie se utápí v depresi. Nejí, nespí a pořád jen brečí. Našla si práci v nakladatelství jako asistenka redaktora Jacka Hydea. Když jí přijde mail od Christiana, aby nezapomněla na výstavu svého kamaráda, neví, jestli se má smát nebo plakat. Znovu se s ním setkává a nějaý čas je to mezi nimi trapné, ale nakonec spolu stejně skončí v posteli. Christian se svěřuje, jak zdrcený byl po jejím odchodu a je ochoten vyprávět něco o své minulosti. Vychází najevo, že jeho matka bya děvka, kterou mlátil pasák a o něj si hasil cigarety, přičemž po matčině smrti ho nechal několik dní hladovět v zamčeném bytě. Rovněž přiznává, že Anastazii miluje a nechce bez ní žít. I když se znají jen dva měsíce, požádá ji o ruku a ona souhlasí. 

Nikdy jsem neměla zlomené srdce, ale zdálo se mi, že to Anastazie prožívá až přehnaně. Chvílemi mi to přišlo směšné. Stejně jako ta Christianova minulost. Jako já chápu, že je to trauma jako hrom a nejsem psycholožka, ale je mi divné, že by si to všechno pamatoval, když mu byly čtyři. Vadilo mi, jak se Anastazie ve všem rejpala a jak měla strašný problém s Chriatianovou bývalou milenkou paní Robinsonovou, kterou nazývala pedofilkou, byť už bylo Christianovi patnáct, když si s ní začal. A o to víc mě naštvalo, když vylezlo, že by ho pořád chtěla. Přišlo mi, že to autorka napsala jen proto, aby byla Anastazie v tom nejlepším světle. 

Padesát odstínů svobody

Třetí díl začíná líbankami po celé Evropě, přičemž Anastazie zpětně vzpomíná na svatbu, zatímco leží na pláži a opaluje se nahoře bez, čímž vytočí Christiana k nepříčetnosti. Po návratu z líbánek se snaží ji přesvědčit, aby už nepracovala, když teď sdílí jeho bohatství, ale Ana se nechce cítit, jako pták zavřený ve zlaté kleci. Proto ji aspoň dá ochranku kvůli podezření, že by jí mohl Jack Hyde ublížit. Toho totiž Christian vyhodil za to, že Anu obtěžoval a ten mu za to na konci druhého dílu sliboval pomstu. Se vším tím stresem zapomene Ana docházet na pravidelné antikoncepční injekce, což vede k tomu, že ve svých dvaadvaceti otěhotní. Christian zuří, protože není připraven být otcem a rozhodně se o Anu nechce dělit. Do toho Hyde unese Christianovu sestru Miu a chce po Aně, aby mu přinesla pět milionů dolarů v hotovosti. V bance je konfrontována Christianem a protože mu nesmí nic prozradit, jinak by Hyde Mie ublížil, řekne, že si ho vzala jen pro peníze. Naštěstí Christianovi o chvíli později dojde, že tu něco nehraje, nechává sledovat její telefon a najde ji právě včas, aby ji Hyde neumlátil. Příběh končí porodem druhého dítěte. Pak tam je něco jako dodatek, při němž si přečteme o setkání Christiana a Anastazie s Christianova pohledu.

Myslím, že Padesát odstínů je pro každou ženu, která aspoň někdy snila o tom, že se do ní zamiluje bohatý muž, budou spolu mít úžasný sex a bude si žít jako v bavlnce. Jistě. Mnoho lidí to četlo kvůli sexu, ale já osobně jsem později měla chuť ty scény přeskakovat. Co mi na tom vadilo bylo také časté opakování stejných nebo velice podobných vět a místy mi to přišlo hodně přitažené za vlasy, ale přečetla jsem 1 900 stránek za měsíc, což myslím, že vypovídá samo za sebe. A jsem vážně zvědavá, jaký film jim z toho vzejde.

Off the Map

Na tenhle seriál jsem se začala dívat kvůli Valerii Cruz, která hraje dr. Zitu Alvarez, které všichni říkají Zee. Děj se odehrává kdesi v Jižní Americe na klinice pro chudé a začíná příjezdem tří doktorů, kteří chtějí začít nový život. Jmenují se Lily Benner (Caroline Dhavernas), Tommy Fuller (Zach Gilford) a Mina Minard (Mamie Gummer), u níž jediné si taky pamatuju důvod, proč vlastně přijela na kliniku. Mimo těchto tří a již zmínění Zee jsou na klinice ještě dva doktoři a doktorka a to Ben Keeton (Martin Henderson), Otis Cole (Jason George) a Ryan Clark (Rachelle Lefevre).

Jak to u lékařských seriálů bývá, není tam žádný vyloženě story arc, což samozřejmě vůbec není na škodu. Občasné viděli jste v minulých dílech nám připomene, že tam na sebe díly navazují. O vztahy tam samozřejmě není nouze, ale naštěstí to není na úkor lékařských případů, které jsou místy až příliš nechutné a to snesu hodně. Líbila se mi zápletka s Ryan a i to, že ti mladí doktoři přestali být tak arogantní.

Ale i tak jsem ráda, že to druhou sérii nemá, protože to, k čemu se to schylovalo, by se mi nelíbilo. Zase by se jednalo o překroucení charakteru a do toho bych se po zkušenostech s druhou sérií Revolution snad ani nechtěla pouštět.

Dovolená s Andro 1. část

Tentokrát jsme to vzaly lehce netradičně a Andro přijela až v neděli dopoledne místo v pátek večer, jak bylo zvykem. Odpoledne jsme se vydaly do Mladoboleslavského muzea u hradu na římskou výstavu, ale mnohem lepší byla stálá expozice. Za těch čtyřicet korun jsme toho viděly dost a užily si i některé interaktivní hry. Po návštěvě muzea jsme hledaly nějakou kavárnu, ale nakonec jsme skončily zase u Antonia.

Zatímco jsem v pondělí absolvovaa pohovor v ASKO nábytku, Andro si vybírala pásek do kalhot, aby si nakonec místo toho koupila košili. K večeru jsme hrály Monopoly, přičemž jsem ji o všechno obralo.:) Přece jen to hrála poprvé.

V úterý jsme vyrazily do Prahy. Vskutku dlouho jsem tam nebyla. Naposledy 1. září, jak jste se již mohli dočíst.:) Nejprve jsme vyrazily hledat Lego muzeum, ale nebyly jsme schopné ho najít, protože jsme šly na úplně jinou stranu. Andro viděla slavné Národní divadlo a dostaly jsme se i ke Karlovu mostu, ale tam jsme šly už loni a nebylo třeba si to zopakovat. Nakonec jsme se blouděním dostaly až na Staroměstské náměstí, kde jsme konečně navštívily Týnský chrám. Říkám konečně, protože pokaždé byl zavřený, když jsme jely do Prahy. Poté jsme se najedly a vyrazily znovu hledat Lego muzeum. Obcházely jsme ulici, kde by se měl nacházet a nikde jsme ho neviděly. Až po pečlivém zkoumání jsem ho zahlédla ukrytého za stromy. Samotná návštěva byla trochu zklamáním. Asi je to jen pro opravdové nadšence. I když třeba Národní muzeum nebo Karlův most složený z lega jsem obdivovala i já.

Další den jsme vyrazily do Zlína, přičemž jsem se ještě ve vlaku dozvěděla, že jsem v ASKO nepostoupila do dalšího kola. Přímo ve Zlíně se zrovna ten den konal kejklířský jarmark. Kromě stánků tam bylo i představení sedláckých bojovníků a takhle pořádně jsem se dlouho nenasmála. Myslím, že dospělí to ocenili mnohem víc, neboť cvičení s halapartnou na způsob Spartakiády bylo opravdu vtipné a z náboru do vojska jsem šla do kolen.:D Večer jsme pak zašly do kina na Film Lucy se Scarlett Johansson. Divnější film jsem už dlouho neviděla, ale Scarlett byla úžasná.

A to bude mezitím všechno. Pašovice a Slavnosti vína si nechám na příště.

Výlet do Prahy

V 1. den nezaměstnosti jsem se rozhodla jet do Prahy navštívit SaMarBe. Přece jenom s úřadem práce stejně musím počkat, až mi přijde zápočtový list, který by měl přijít zítra. Setkaly jsme se v metru na stanici Anděl a vydaly se do muzea mučení, kde vstupné stálo 160Kč. 

Muzeum bylo pěkně udělané, voskové figuríny jsou v dnešní době velmi populární a za ty peníze to stálo, i když si myslím, že to mohli mít lépe osvětlené. Vím, že chtěli dodat na atmosféře, ale jak jsem si pak měla přečíst popis mučících nástrojů? U některých mi bylo i lehce nevolno. Ani ne kvůli tomu, jak vypadaly, ale hlavně kvůli lidské krutosti, která jim umožnila je vymyslet, vyrobit a používat. Vždycky si tím připomenu, proč nesnáším církev. Nicméně jsem se od SaM dozvěděla jednu zajímavost a to tu, že železnou pannu si historici nejspíš vymysleli, protože ve 14. století mohli těžko znát postavení orgánů...

Po muzeu mučení jsme zamířily do muzea voskových figurín, kde vstupné stojí 430Kč. Jelikož tam SaM pracuje, měla jsem to i s profesionálním výkladem, což bylo fakt super a tímto jí za to znova děkuju. Hodně se mi tam líbil stroj času, který byl hned na začátku a pak ti roztomilí robůtci, na něž jsme čas od času narazily. Dokonce jsem měla možnost vytvořit si digitálně svoji vlastní figurínu a na mail mi měl přijít obrázek, ale buď jim to trvá delší dobu nebo jsem zadala špatný e-mail. Ale ten nápad byl skvělý. Hrozně se mi líbí, jak má každé muzeum voskových figurín něco jiného.

Po muzeu jsme se šly najíst, pak na kafe, rozloučily jsme se a každá jsme se vydaly na cestu domů. Rozhodně to považuju za dobře strávený den a těším se, co v Praze uvidím a zažiju s Andro.

7 let na poště

Když jsem 3. září 2007 nastupovala na poštu, myslela jsem si, že to bude tak na rok maximálně. Všichni mi říkali, že je to aspoň něco, než si najdu něco lepšího. Jenže z toho něco se vyklubalo zaměstnání, v němž jsem strávila sedm let. Ano, minulý čas, protože dnem 29. srpna 2014 končím.

Důvodů je mnoho, ale úplně ten nejzásadnější je, že manažeři pošty se starají víc o plnění produktů jako je banka, pojišťovna a podobné než o poštu jako takovou. A ač jsem se snažila změnit svou povahu, abych lidem vnucovala, co bych já sama ani nechtěla, neuspěla jsem. Dalším důvodem je, že chci dělat něco jiného. Je pravda, že na poště se děje pořád něco nového, ale jistým způsobem je to pořád dokola. A navíc se chci odstěhovat. Ráda bych do Zlína, ale tam je malá pravděpodobnost, že bych sehnala práci, a proto jsem si vybrala Prahu.

Pošta mi hodně dala. O tom žádná. Absolvovala jsem mnoho kurzů a školení, které třeba využiju v dalším zaměstnání, zažila jsem zábavné chvilky i chvilky napětí a ze všeho nejvíc si vážím toho, že díky téhle práci na tomhle konkrétním pracovišti jsem našla Petru, která pro mě opravdu znamená hodně a nejtěžší nebude opustit tuhle práci, ale to že už ji nebudu vídat každý všední den.

Netuším, kde zakotvím a vím, že hodně riskuju, když takhle končím sama od sebe, ale říká se, že štěstí přeje odvážným a bláznům a já jsem tak trošku od obojího. Přejte mi štěstí a dají-li Vyšší síly, budu mít práci už v říjnu.

Divergent

What makes you different makes you dangerous

Film je natočen podle stejnojmenné knížky a pojednává o světě po válce, kde je Chicago rozděleno do pěti frakcí - Mírumilovní, Sečtělí, Odevzdaní, Neohrožení a Upřímní. O tom, do které kdo patří, rozhoduje test. Beatrice (Shailene Woodley) je šestnáctiletá dívka, která po absolvování testu zjistí, že je divergentní, což znamená, že by se hodila do více frakcí, a tudíž je pro vládu nebezpečná. Sama se rozhodne přidat k Neohrožením, kde se seznámí s budoucími přáteli Christinou (Zoë Kravitz) a Willem (Ben Lloyd-Hughes). Rovněž pozná dva učitele nováčků - Erica (Jai Courtney) a Four 'Čtyřku' (Theo James). Zároveň tím opouští své rodiče Natalii (Ashley Judd) a Andrewa (Tony Goldwyn) a svého bratra Caleba (Ansel Elgort), který se přidal k Sečtělím. Samozřejmě se Tris musí potýkat i s posměváčky, mezi něž patří Peter (Miles Teller) a nakonec i s hlavní záporačkou filmu Jeanine (Kate Winslet).

Věděla jsem už od začátku, že to bude hodně podobné Hunger Games. Oběma je šestnáct (byť ani jedna na to nevypadá), obě jsou rebelky proti systému a obě pocházejí ze skupiny, kterou ostatní pohrdají. Ten zajímavý rozdíl mezi nimi je, že i když se obě během filmu zamilují, na Thea Jamese je aspoň radost pohledět.:D 

Hudebně se mi to líbilo už dávno před shlédnutím filmu a dějově to nakonec nebylo tak špatné, jak jsem se obávala. Samozřejmě spousta scén byla předvídatelná už jen kvůli té podobě s Hunger Games, ale to jim na záživnosti neubralo a ty dvě hodiny utekly poměrně rychle.

Jay Courtney mě bavil, i když hrál hajzla. Na to že skoro začínal u porno seriálu (kdo si myslí, že byl Spartacus něco jiného, je naivní:)), to možná ještě někam dotáhne. Jako jediný problém filmu bych viděla Jeanine. Ne že by ji Kate Winslet hrála špatně. Ona ta postava byla špatná. Hrozně slabě napsaná. Nějak nebudila hrůzu narozdíl od prezidenta Snowa, když už je tedy příběh porovnáván s Hunger Games. Řekla bych, že je to tím, že napsat silnou ženskou zápornou postavu je umění.

Každopádně jsem zvědavá na další díly, i když ten poslední museli trapně roztáhnout na dva filmy. Tenhle neduh už začíná být otravný, obzvlášť pokud ten příběh nemá co nabídnout. A ze zkušenosti z Pottera a Twillight vím, že ty první části bývají nehorázně nudné. Doufám, že v případě Hunger Games a Allegiant to platit nebude.

Sobota s Pablem

Když mi Pablo oznámil, že jede do Českého Ráje, přemýšlela jsem, jestli ho napadne se mě zeptat, jestli bych za ním nepřijela do Jičína. Napadlo, a tak jsem se dneska dopoledne vydala do malebného městečka, z něhož málokdy vidím něco víc než krytý bazén. 

Se čtvrt hodinovým zpoždění, které způsobilo stání v koloně, jsem dorazila na autobusové nádraží, kde už na mě čekal. Přivítali jsme se a šli jsme se najíst. Pak jsme se chvíli procházeli, ale protože bylo fakt vedro, zalezli jsme do stínu na lavičku a asi tak hoďku jsme se bavili jenom anglicky, což vždycky ocením.

Zbylé dvě hodiny jsme strávili v cukrárně a na letní zahrádce. I když mě potom šeredně bolelo v krku, protože jsem jela i přesto, že jsem včera měla takřka osmatřicítky, jsem za to ráda a možná se letos ještě jednou uvidíme na slavnostech, ale září je ještě hodně daleko, abych se tím zabývala už teď.:-)

Noah

"Will he help us?" "He's going to destroy world."

Myslím, že není nikdo, kdo by neznal příběh o Noeovi a potopě, a proto si myslím, že děj není třeba příliš představovat. Noah (Russell Crowe) má jednoho dne vizi, v níž bůh zaplaví Zemi, aby potrestal lidstvo za jeho hříchy. Noah, vedený vizí, se svou ženou Nameeh (Jennifer Connelly) a s třemi syny vydává za svým dědečkem Methuselahem (Anthony Hopkins). Cestou narazí na skupinu povražděných lidí, z nichž přežila jen malá holčička. Ujmou se jí a pokračují v cestě. Narazí na Hlídače, kamenné obry, kteří kdysi měli na lidstvo pohlížet a nezaplétat se, ale protože porušili boží rozkaz, poslal je za trest na Zem v tézo podobě. Noah se setká s Methuselahem a dostane od něj semínko z Rajské zahrady. Když ho zasadí, vyroste kolem nich pás stromů, což obry přesvědčí, aby mu pomohli postavit archu. Děj se posune od deset nebo dvanáct let. Nejstarší syn Shem (Douglas Booth) je zamilovaný do Ily (Emma Watson), zatímco Ham (Logan Lerman) trpí samotou a chce, aby mu otec nějakou našel. Když se začne blížit konec světa Tubal Cain (Ray Winstone) přijde se svou armádou, aby Archu získal po sebe.

Tak nějak jsem nevěděla, co si o Noahovi myslet. Jistě. Byl prezentován jako klaďas a nakonec se tak i zachoval, ale chvílemi mi lezl na nervy a přišlo mi, že si boží poselství vykládá krapet jinak. Hama mi bylo líto. Když už si konečně našel dívku Na'el (Madison Davenport), přišel o ni, když se snažili utéct před rozzuřeným davem. Možná ji Noah mohl zachránit a možná ne. Těžko posoudit, ale rozhodně mu to Ham nikdy neodpustil.

Ačkoliv jsem Anthonyho Hopkinse viděla v mnoha filmech, už pro mě navždy bude Odinem. Možná je to tím, že ho mám tak naposlouchaného z Thora. Každopádně jeho role byla dobrá, i když nezabrala moc time screen a nebýt té části, kdy ho spláchla voda, myslela bych si, že to byl samotný Bůh. Obzvlášť když Ila byla neplodná, ale krátce poté, co se dotkl jejího břicha, otěhotněla se Shemem. Což mi připomíná, že by si Emma za tuhle roli zasloužila Oscara. Vždycky jsem cítila, že je hodně talentovaná a čím víc filmů jsem s ní viděla, tím víc jsem o tom byla přesvědčená, ale v Noahovi své představení dovedla k dokonalosti.

Byla jsem překvapená, jak málo náboženské to bylo. Samozřejmě tam byla ta vize a pak obracení se na boha, aby mu pomohl se rozhodnout, ale to bylo tak všechno. Akčních scén tam bylo taky poměrně dost. Jen ta stopáž nemusela být tak dlouhá. Minimálně o čtvrt hodiny bych ji zkrátila. Přesto to byl dobrý film a těch 137 minut, které jsem nad tím strávila. nelituju.

Suburgatory season 2

Není to tak dlouho, co jsem psala o první sérii a protože jsem druhou zvládla za necelý týden, napíšu pár odstavců i o ní. 

Poté, co Tessa (Jane Levy) strávila prázdniny u své babičky (Miriam Flynn), se vrátila na předměstí. Lisa (Allie Grant) řekla svým rodičům, že ví, že je Ryan adoptovaný, ale domluvili se na tom, že mu to neprozradí, aby ho neztratili. Lisu velmi děsila představa, že by měla zůstat se svou matkou (Ana Gasteyer) sama v domě. Ne že bych se jí divila. Sheila byla snad ještě horší než v první sérii. Noah (Alan Tudyk) s Jill (Gillian Vigman) již mají své dítě, kterého pojmenovali Opus. Noah se snaží přemluvit hospodyni Carmen (Bunnie Rivera), aby se vykašlala na Dallas (Cheryl Hines) a Dalii (Carly Chaikin) a šla pracovat k němu.

Musím říct, že oproti první sérii, byla dvojka docela slabá. Mezi světlé okamžiky patřila epizoda, v níž Ryan zjistil, že je adoptovaný. To byla tak přehnaná reakce, až jsem se musela smát, jak to bylo absurdní. Vtipné bylo i to, jak Dallas, která v průběhu téhle série začala randit s Georgem, byla vyhoštěna z klubu a Dalia ze školy jenom proto, že z větší části stál jejich dům v jižní části Chastwinu. Pokrytectví z toho přímo sálalo, ale bavilo mě, jak se rozhodly žít raději v autě než v tom domě.

Druhá série se nesla spíš více v dramatickém než v humorném duchu, obzvlášť co se týče konce. Dallas a George se rozhodli, že by se měli sestěhovat, ale neuměli se shodnout na domě, v němž by žili. Tessa, která Dalii opravdu nesnášela a vice versa, se od George odstěhovala, protože s ní odmítala žít pod jednou střechou a zbylé dva díly hledala, kam by hlavu složila, až nakonec narazila na svou matku, s níž se poznala v pátém dílu druhé série.

Na to, že to má být sitcom, mi konec druhé série přišel neuvěřitelně smutný hlavně pro George. Koupil dům, který se mu nelíbil, aby se zavděčil Dallas a ta ho poslala k vodě. Skončil sám, našel si psa a ještě se mu do domu vnutila Dalia. Hůř už snad dopadnout ani nemohl.

A jinak jsem zvědavá, jestli se z Lisy ve třetí sérii stane lesba nebo jestli jen chtěla experimentovat. Byla by to škoda. S Malikem jim to sluší...

Plnění předsevzetí 3. díl

Po sedmi měsících jsem se rozhodla podívat na svá předsevzetí a zjistit, která se naplnila a která ne. 

První se týkalo hubnutí. Jako obvykle jsem v něm selhala, protože v téhle oblasti zcela postrádám pevnou vůli. Až v červnu jsem se pod vlivem rodičů a s Petrou po boku rozhodla zúčastnit se studie zvané Airpressure Bodyforming, což je střídavá masáž pásu Slim Belly stimulující prokrvení a zlepšení odbourávání tuků. Chodily jsme třikrát týdně a měsíc mám o jedenáct centimetrů míň na břiše. Není to přesně to, co jsem si předsevzala, ale je to aspoň pokus.

Druhé se zaměřilo na otázku mé dovolené. Že jsem si vybrala Francie už je jasné vzhledem k reportu z dovolené. Takže tohle předsevzetí jsem splnila do puntíku. A jsem ráda, že mi vyšla ta Francouzská riviéra místo Anglie. Tu sice miluju, ale myslím, že ještě budu mít příležitost se do ní podívat, a když Vyšší síly dají, tak tam i pracovat, kdežto do Francie už se nejspíš nepodívám. I když Normandii bych taky ještě chtěla vidět.

Co se týče třetího předsevzetí, což bylo nabídnutí mého příběhu vydavatelství, splnila jsem to tak napůl. Poslala jsem Život v knize, což byl ten román pro ženy do literární agentury, odkud mi přišla po necelém měsíci odpověď, že to nevyhovuje pro nabídnutí nakladatelství. Samozřejmě jsem byla zklamaná, že to nevyšlo, ale tak nějak jsem cítila, že ŽvK není to pravé. Ten fantasy příběh, o němž jsem se zmiňovala, potřebuje pár stylistických úprav a drobný zásah do děje, ale v září bych ho tam mohla poslat a třeba to tentokrát vyjde. Vzhledem k tomu že vydání knihy je jeden z mých nejvytrvalejších snů, nehodlám se toho jen tak vzdát.

Suburgatory 1. série

Když George Altman (Jeremy Sisto) najde u své dcery Tessy (Jane Levy) v šuplíku kondomy, rozhodne se s ní odstěhovat z Manhattanu na předměstí, který připomíná město plné Windsorských paniček. Jedna z nich se jmenuje Sheila Shay (Ana Gasteyer) a je to ta nejotravnější sousedka z celého seriálu. Její dcera Lisa (Allie Grant), která je outsider se s Tessou začne kamarádit. Sheila pozve Altmanovi na večeři a oni se tak seznámí ještě s jejím mužem pod pantoflem Fredem (Chris Parnell) a s jejím synem Ryanem (Parker Young), který sice má svaly, ale je typickým příkladem toho, že místo mozku má v hlavě slámu. 

V prvním díle se také seznámí s Dallas Royce (Cheryl Hines) a její dcerou Daliou (Carly Chaikin), která Tessu od začátku nesnáší. Asi proto že není blond jako její tři kamarádky Kimantha (Abbie Cobb), Kenzie (Kara Pacitto) a Kaitlin (Katelyn Pacitto). Zapadnout do předměstí není snadné, i když se mu snaží pomoct jeho přítel ze střední Noah Werner (Alan Tudyk).

Během sledování první série byly některé díly vtipné a jiné už tolik ne, ale žádný mi nepřišel trapný jako to u některých sitcomů bývá. Ale ještě mají dvě série, aby si to mohli pokazit.:-) Jediný, kdo tam občas měl trapné scény byl školní poradce Mr. Wolfe (Rex Lee), ale to se mi zdá, že to takto bylo vykonstruované úmyslně. I když nevím, jestli takový typ postav gaye neuráží, když se ukázalo, že je homosexuál a dal to dohromady se školním kuchařem Alanem (Evan Arnold).

Tessa měla z předměstí trauma a dělala všechno možné, aby se dostala zpátky do města, zatímco Lisa začala randit s Malikem (Maestro Harrell) a snažila se získat důkaz, že je adoptovaná, aby nakonec zjistila, že je to úplně jinak. Dallas se stihla rozvést se svým manželem Stevenem (Jay Mohr) a rozjet svůj vlastní obchod s křišťálem. George se zamiloval do Eden (Alicia Silverstone) posedlé zdravou výživou a zároveň se ukázalo, že je to náhradní matka pro dítě Wernerových.

Ze známých tváří jsem tam narazila akorát na Thomase McDonella (Scott Strauss), ale těším se až ve třetí sérii uvidím Lindsey Shaw, kvůli které jsem to vlastně začala sledovat. A pobavil mě Todd Sherry, jehož postava tvrdí, že není gay, ale jelikož se chová stejně jako v HIMYM je těžké mu věřit.:-D

Znovu jsem se přesvědčila, že Alan Tudyk je prostě blázen, který hraje pošuky nebo psychopaty. Obě role mu jdou naprosto výbormě. Druhou sérii jsem už nakousla tak jsem zvědavá, za jak dlouho ji shlédnu a jestli o ní napíšu článek. V tomhle jsem hrozně nestálá.:D

 

Údolí Dunaje

Ačkoliv jsme měli vyrážet 24. června, jeli jsme 23. a já si kvůli tomu musela pár věcí přeorganizovat, ale nakonec to dobře dopadlo, i když zpětně si říkám, jestli bych opravdu o něco přišla, kdybych nejela.Pro cestu jsme se rozhodli se Svazem civilizačních chorob a už vím, že to víckrát neudělám.I když člověk míní...

Z domova jsme vyrazili (a to my znamená já, taťka a mamka) krátce po páté ranní, protože v půl šesté byl sraz na místě odjezdu. Autobus už byl nacpaný, ale ještě někam jsme se mezi ty důchodce vmáčkli. Já sice nejsem žádný proutek, ale ta ženská vedle mě si měla zaplatit dvě sedačky. Každopádně cestu jsem přežila a po pěti hodinách jsme dorazili do Melku, kde jsme navštívili benediktinský klášter. Celá prohlídka byla o propagaci boha, ale stálo to za to, protože pak sme vstoupili do nádherné knihovny, kde se mi z toho množství knih tajil dech.

Po Melku jsme navštívili Dürnstein, malé městečko ve vinařské oblasti, což znamenalo, že v každém krámku nabízeli víno, ale protože ho moc nepijeme, nechali jsme si tu příležitost ujít. Na Dürnsteinu je zajímavé, že tam jsou trosky hradu, kde věznili Richarda Lví srdce, ale to je tak všechno.

A jako poslední zástavku jsme měli Kremži, kde se vyrábí kremžská hořčice, takže jsme si jednu i rovnou koupili a oproti těmm co se kupujou v Čechách to je rozdíl. Chuťově mnohem lepší. Ale to nejspíš nikoho nepřekvapí. Trochu jsme se prošli městečkem, ale důchodci už kňourali, že je bolí nohy, a tak jsme se vrátili, dali si kari buřt a jeli jsme domů. Příjezd byl kolem deváté takže domů jsme se dostali ještě za světla.

Když to shrnu, rozhodně jsem nedostala, co jsem očekávala, a byla jsem poměrně zklamaná hlavně nedostatkem času na jednotlivých místech, ale poučilo mě to, že na poznávací zájezdy jsou nejlepší cestovní kanceláře a ne tahle banda amatérů...