2.-6.června. Termín, ve kterém jsem absolvovala cestu autokarem, trajektem a zase autokarem do Londýna a zpět. Dny, na které jsem čekala celých pět let. Ano. Tak dlouho jsem plánovala jet do Londýna, ale vždycky do toho něco přišlo. Nejdřív jsem neměla peníze, poté jsem si zlomila kotník a pak zase neměl peníze bratr, bez kterého jsem jet nemohla, protože jsme to prostě plánovali společně.
Z Prahy se vyjíždělo po druhé hodině odpoledne a než autobus přijel, byla jsem setsakra nervózní, jestli vůbec dorazí. A i když jsme už mířili na západ přes Německo a Francii, trajektem do Doveru, nepřipouštěla jsem si, že se mi plní sen, dokud jsem nestála nohama na britské půdě asi 30km od Londýna. Akorát si myslím, že mi to v tu chvíli ještě ani nedocházelo.
Po příjezdu do Londýna jsme se vydali s průvodcem do středu města. Nejprve jsme zavítali na Trafalgarské náměstí, poté jsme se prošli kolem parlamentu, kde nenajdete jediný odpadkový koš a došli jsme k Westminsterskému opatství. Prohlédli jsme si hrobky(plánek byl hodně zmatený a došli jsme skoro na konec, než jsem se v něm zorientovala, ale i to považuju za úspěch:-). Poté jsme zamíříli k velkému Londýnskému oku, což je to vyhlídkové kolo, z kterého vidíte velkou část Londýna. Já tam nevlezla. Místo toho jsem se smažila na lavičce(a to jsem si myslela, že bude maximálně 21 stupňů) a psala pohledy. Zajímalo by mě, jestli vůbec dojdou. Následně jsme se vydali k Buckinghamskému paláci a přes Green Park kolem Hyde Parku jsme se dostali k Oxford Street, čínské čtvrti a centru lehké zábavy Soho až k Britskému muzeu, který měl vstup zdarma tak jako národní galerie. Tam jsme měli ŕozchod a volno a sraz byl u Temže. Než jsme tam trefili, dalo to taky zabrat. Dojeli jsme do hotelu, sotva se ubytovali a pádili jsme na večeři. V půl desáté jsme dojedli a o hodinu později jsme už spali.
Druhý den jsme dopoledne jeli do Windsoru, prošli jsme ho bez průvodce, což bych ocenila i u nás. Cesta byla dobře značená a nikdo mě nerušil otravným výkladem. Na rámech obrazů byla i jména, takže jsem věděla, před kým stojím. Prostě paráda. Odpoledne jsme vyrazili ke katedrále sv. Pavla a vyšlapali něco přes pět set schodů, abychom se dostali až na zlatou galerii, odkud byl výhled na celý Londýn. Stejný počet schodů jsme absolvovali i dolů, takže se mi nohy poté už krapet třásly. No a pak jsme zajeli k tolik očekávanému muzeu Madame Tussaud. Za těch pětadvacet liber to opravdu stálo. Některé figuríny působily opravdu věrohodně, plus průřez historie Londýna od velkého požáru v roce 1666. Opravdu to na mě hluboce zapůsobilo a zanechalo velice kladné dojmy. No a pak se jelo zpět na hotel, večeře a zase do postele. Jo ještě jsme byli v Lídlu a měli tam to samé, co tady. Velké nic:)
No a poslední den jsme jeli do Toweru, prohlédli si královské klenoty(neuchvátily mě teda). Co se mi ale líbilo, byla zbrojnice. Jistě. Mučírnu bych uvítala radši, ale zbraně taky nebyly k zahození. Obzvlášť pro ty chladné mám speciální slabost, zejména pro dýky. Poté jsme nadzemní dráhou jeli na Greenwich a vyšlapali si pořádný kopec k Nultému poledníku. Následně jsme měli volné odpoledne, což znamená, že jakmile jsem se zorientovala v metru, nebylo to tak těžké, jak jsem se obávala, jela jsem s Masonem do Hyde Park a následně nás pěšky zavedla k velkému obchodnímu domu Harrods. Well. Moc mě neuchvátil. V půl deváté byl sraz u Toweru a pak už jsme jeli k trajektem do Calais a zase stejnou cestou nazpátek. Kolem druhé jsme dorazili do Prahy. Hezká shoda, že?:-)
Shrnuto a podtrženo. Myslela jsem si, že si Fish and chips nedám a nakonec to bylo to nejlepší, co jsem za posledních pár let jedla, takže jsem to měla hned dvakrát během svého krátkého pobytu. Stejně tak mám pocit, že bych potřebovala minimálně dva týdny, abych si Londýn pořádně užila a to ani nemluvím o tom, že mám pocit, že jsem tam nechala srdce, protože netoužím po ničem jiném, než se tam vrátit a teď nemyslím jenom Londýn, ale celou Velkou Británii. Inu. Na příští rok si plánuju jižní Anglii. Třeba to vyjde.
