Domnívám se, že uběhlo už pět let od chvíle, kdy jsem se rozhodla, že půjdu na DAMU a každý rok mi do toho něco přišlo. První dva roky to byly zlé sny, které mě odrazovaly, pak to byl nedostatek peněz a loni vyoperování šroubů z kotníku. Dnešní rok do toho chci jít znovu, protože je můj poslední. Poslední šance, abych dostudovala do 26 let. Přece jen nemám zájem si školu platit. Jenže je září a já jsem zase začala pochybovat. Říkala jsem si, jestli to stojí za ty prachy. Přihláška čtyři stovky a tři stovky za doktorku. A taky co když budou přijímačky v době, kdy bude mít Andro promoci nebo SaM maturitní ples. Nerada bych to prošvihla.
Abych se dostala k pointě. Dneska jsem byla v divadle na představení Dohazovač a v hlavní roli Aleš Procházka a Kateřina Brožová. Jasně, že jsem šla kvůli Procházkovi. Miluju jeho hlas. Představení bylo zábavné a místy i nestydaté. Nebáli se použít slova jako penis a bod G. Potěšila mě ta otevřenost. A na konci představení samozřejmě applaus a já si znovu uvědomila, že tohle je přesně ten důvod, proč se celou dobu snažím přihlásit na DAMU. Stát na podiu a za bouřlivého potlesku se uklonit obecenstvu.
Takže teď si půjdu vyplnit přihlášku, v pondělí se pokusím objednat k doktorce a začátkem října by se mi mohlo podařit ji odeslat. I kdyby mi do toho vlezla promoce nebo ples, já budu vědět, že jsem to aspoň zkusila a když se mi někdy naskytne příležitost, hezky Procházkovi poděkuju:')
