Je mi záhadou, jak tu zemi můžu milovat, ale miluju bez jakýkoliv pochyb a námitek. Tentokrát jsem se tam vydala s Petrou a to v termínu 20. - 27. srpna.
Vyjížděli jsme kolem půl deváté a na hranice dorazili před půlnocí. Následovala šestihodinová cesta přes Německo do Belgie, kde jsme měli strávit první den. Kolem osmé jsme dojeli do Bruselu, kde nám průvodce ukázal náměstí a čůrajícího panáčka.
Po Bruselu jsme zajeli do Gentu, kde jsme se podívali na středověký hrad a odjeli do Bruggy, kde jsme měli zajištěné ubytování. Po uložení zavazadel jsme se s průvodcem vydali na prohlídku města a dostali do ruky mapu, abychom trefili nazpátek. Jsem ráda, že se v mapách vyznám, páč jak sama Petra přiznává, byly bychom bez šance.
Druhý den jsme vstávali ve 2:45, což po předchozí noci v autobuse bylo fakt suprové, ale nedalo se nic dělat. Trajekt na nikoho nečeká. Je zajímavé, že vždycky pluju tak, že zrovna svítá. Asi mi je souzeno to vidět. Je to krása.
V Doveru jsme měli přestávku, abychom si mohli udělat fotky hradu a jak jsem tam tak stála a fotila, vzpomněla jsem si na SaMin obrázek, který mi kdysi nakreslila a na nemž bylo napsáno dreams can come true. V tu chvíli jsem věděla, že se sen naplnil.
Ten den jsme jeli do Cantebury, kde stojí katedrála, navštívili Folkstone, které je opravdu cítit rybinou, Hastings s poutí a Brighton. Na Královský pavilon nezbyl čas, ale byly jsme s Petrou v mořském akváriu a já si tam koupila plyšového žraloka a pojmenovala ho Arak.
Třetí den jsme navštívili Salisbury, což je město s další katedrálou, Stonehenge, o jehož návštěvě jsem snila snad deset let, Avebury, kde jsme cestou ke kamenům museli dávat setsakra pozor, kam šlapeme, neboť se všude válely kozí hovínka. No a nakonec jsme skončili v Exeteru, kde jsme byli i dva dny ubytovaní.
Čtvrtý den, to byla středa, jsme zajeli ke Cornwalskému pobřeží, v dešti se vyšplhali k ruinám hradu Tintagel a kochali se výhledem na pobřeží a moře. Pak se spustil takový liják, že deštníky neměly šanci vyhrát takto nerovný souboj, ještě když hrozně foukalo. Po nějaké půl hodině se to uklidnilo, udělala jsem pár fotek a pomalu jsme scházeli dolů. Začalo svítit sluníčko a než jsme se dostali do obchůdku, uschli jsme. Na zbytek dne mám jen mlhavé vzpomínky, neboť Cornwall to všechno předčil.
Pátý den jsme navštívili Bath a s tím spojené Římské lázně, utratili hodně peněz za dárky a vydali se do Oxfordu. V Trinity College jsme chtěli vidět jídelnu, která inspirovala tvůrce Pottera, ale zrovna ten den tam něco opravovali. Zřejmě mi tím někdo chce naznačit, že tam mám jet ještě jednou:D Ubytováni jsme byli poblíž letiště Heathrow, a tak jsme se s Petrou ještě před setměním chvíli dívaly, jak tam každé dvě nebo tři minuty přilétává letadlo.
Šestý a zároveň poslední den pobytu jsme strávili v Londýně. U metra jsme se s Petrou odpojily od průvodce se skupinou a zamířily si koupit lístek, což se po nějakém to čekání podařilo. Poté mi chvíli trvalo, než jsem se zorientovala, ale brzy jsme už mířily k muzeu Madame Tussaud, kde jsme si vystály hodinovou frontu, než jsme se konečně dostaly na řadu. No a pak jsme jely do Toweru a odtamtud do Greenwich a znovu jsem vyšlapala ten hnusný kopec, o kterém jsem doufala, že už tam nebudu muset, ale čekal tam bus tak nebylo zbytí. Do Prahy jsme se vrátili kolem jedenácté hodiny dopoledne a ve dvě už jsem byla doma.
Když to obohatím o detaily, propršel nám takřka celý zájezd, hodně času jsme strávili v autobusech při přesunech mezi navštěvovanými místy, často jsme pátrali po tom, co budeme jíst a kam si dojdeme na záchod, ale nelituju jediné minuty, kdy jsem tam byla, neboť jsem si třikrát dala ty jejich vynikající hranolky a jednou rybu, domluvila jsem se více méně bez potíží a vždycky, což mě udivuje nejvíc, jsem našla cestu zpět k autobusu, aniž bych musela příliš přemýšlet nad tím, kam to vlastně jdu.
Shrnuto a podtrženo: I love England, I always have and I will.
