Jeden den v knihkupectví

Když mi minulý pátek zavolal chlápek z knihkupectví, že se k němu dostal můj životopis, myslela jsem si, že se blízká na lepší časy. Sice říkal, že je to knihkupectví odborné literatury, ale nikde se přece nepíše, že bych se to nenaučila, kdyby mi poskytli dost času. Ale hezky od začátku.

V pondělí jsem jela na pohovor do knihkupectví v policejní akademii, ačkoliv pracoviště bylo na Právnické fakultě Karlovy univerzity. Přijela jsem tam, popovídali jsme si a on se mě ptal, jestli mám zkušenosti s programem Helios a s právnickou literaturou. A když jsem mu řekla ne, už tehdy mi měl říct, že nesplňuju jejich požadavky a že tedy ani nemá smysl, abych si to na ten jeden den vyzkoušela. Nic takového ale neřekl a naopak mi navrhl, abych si to v úterý jela vyzkoušet, z čehož jsem mylně usoudila, že si mě vybral, ale že záleží na mně, jestli do toho půjdu nebo ne.

Další den jsem tam tedy jela, počkala jsem až otevřou, šla jsem tam, představila jsem se a ony mi teda začaly vysvětlovat, kde co mají a tak. Asi po dvou hodinách jsem měla chuť to zabalit a jet domů, protože jsem měla pocit, že mi dávají jasně najevo, že to pro mě není. Ale vydržela jsem to, protože i když jsem tápala, ráda jsem těch pár knížek tam prodala. Díky tomu jsem si uvědomila, že prostě ráda pracuju s lidmi, penězi a s knihami, i když všeobecné knihkupectví by bylo mnohem lepší.

I když mě nevybrali, nelituju toho, protože jsem mohla aspoň chvíli pracovat s knihami a nahlédla jsem do zákulísí knihkupectví. Možná to jednou třeba vyjde a v nějakém pracovat budu, ale prozatím to byla cenná zkušenost, byť trvala jen šest hodin.

Dovolená s Andro 2. část

Ve čtvrtek jsme chtěly jet do Vizovic na zámek a do čokoládovny, ale hustě pršelo tak jsme to zavrhly. Když se to trochu uklidnilo, šly jsme do města na nákupy před odjezdem do Pašovic. Večer pro nás její taťka přijel a jelo se. Dostala jsem svoje oblíbené dřeváky a jako vždy jsem se tam cítila jako doma. Jako obvykle jsme si po večeři všichni tři sedli a pár hodin si povídali.

V pátek jsme zašly do Coopu, abychom si nakoupily nějakou mňamku na večer, shlédly Despicable Me, Pompeii a pak jsme jedly, pily a tancovaly. A nebo místo tancování spíše klábosily. Dokonce se i na chvíli vyjasnilo, abychom mohly pozorovat hvězdy.

Sobota byla mnohem zajímavější. Vyrazily jsme do Uherského Hradiště na Slavnosti vína. Na autobusáku, kam nás zavezl autobus zdarma, jsme měly sraz s Pablem. Nejprve jsme zašli na pouť, kde jsme se vyblbli na autodramu a pak zamířili do parku, kde jsme si koupili láhev burčáku. Ve čtyři měl Pablo sraz ještě s kamarádem tak jsme se tam sešli, prošli po náměstí, kde jsme něco pokoupili a pak jsme chtěli vidět starou radnici, ale jaksi měli zavřeno. Pak se rozpršelo tak jsme se schovali v restauraci, dokud nepřišel čas odjezdu. Nejvíc mě na tom pobavilo, že v pátek v noci, jak jsem koukala na hvězdy tak jsem si říkala, že by nemuselo pršet aspoň do pěti. A skutečně bylo v UH krásně, ale přesně v pět začalo lít. Kdybych věděla, že mě ti nahoře poslouchají, řekla bych si o pozdější čas.:-D

Neděli jsme zase strávily koukáním na filmy a seriály a trochu jsem i psala, ale byla to bída. Od doby, co jsem dopsala to fantasy, o kterém jsem se zmiňovala v lednu, mám nějaký zásek. A ten už trvá cca dva měsíce. Ale zpátky k dovolené.

V pondělí se zase vstávalo ve čtvrt na pět, aby nás vzal zpátky do Zlína, odpoledne Andro absolvovala nějaká vyšetření, z čehož jsem si odnesla jen samé čekání, čekání a zase jenom čekání. A když jsme se dočkaly, poslali ji zase do jiné nemocnice. Nakonec vše dobře dopadlo a v úterý jsem mohla jet domů. A kdy se uvidíme příště? To je jako obvykle ve hvězdách.

Fifty Shades

Padesát odstínů šedi

Ne že bych si libovala ve čtení erotické literatury, ale byla jsem zvědavá, proč to vzbuzuje takový rozruch. Trvalo mi asi dvě stránek, než jsem to zjistila. Ale hezky popořadě:) První díl začíná tím, že Anastazie Steel jde na rozhovor místo své kamarádky Kate Kavanagh, která onemocněla. Setkává se s Christopherem Greyem, velmi bohatým a velmi přitažlivým mužem. Po rozhovoru, při němž se topí v rozpacích, odejde a myslí si, že už ho nikdy neuvidí. Ale Christian v ní našel zalíbení a dělá vše pro to, aby se s ní mohl znovu sejít. V průběhu knížky vychází najevo, že je Christian sadista, který má svou vlastní červenou hernu, kam si vodí submisivní ženy. Anastazie rychle propadá jeho kouzlu, ale bojí se jeho odvrácené stránky a temné minulosti, kvůli které se ho nemůže při sexu dotýkat. První díl končí tím, že jí Christian ukáže pravou bolest a ona od něj v slzách uteče. 

Co jsem na knížce oceňovala, bylo, že je napsané skvělým čtivým stylem. A nejde jen o sex. Ten se mi brzy zajedl. Jde o to, že Anastazie je napsaná stylem, díky kterému je čtenářka schopna se s ní ztotožnit. A to nejsem zastánce ich formy. Ačkoliv chvílemi jsem ji považovala za strašnou blbku, která vlastně ani neví, co chce. Ale taková byla ve všech třech knížkách tak nejspíš vada charakteru. Co se týče Christiana tak jsem často mívala chuť kopnout ho do zadku. Je sice hezké, že Anastazii všechno kupoval, ale vůbec se nedivím, že si myslela, že si tím kupuje ji. Taky mě to napadlo a taky bych to neocenila. Z vedlejších postav mě bavil Taylor (Christianova osobní ochranka). Vojenska minulost na něm byla znát, a i když byl prakticky Christianova holka pro všechno, působil sympaticky stejně jako jeho hospodyně.

Padesát odstínů temnoty

 

Druhý díl navazuje asi jen o tři dny později od konce prvního. Anastazie se utápí v depresi. Nejí, nespí a pořád jen brečí. Našla si práci v nakladatelství jako asistenka redaktora Jacka Hydea. Když jí přijde mail od Christiana, aby nezapomněla na výstavu svého kamaráda, neví, jestli se má smát nebo plakat. Znovu se s ním setkává a nějaý čas je to mezi nimi trapné, ale nakonec spolu stejně skončí v posteli. Christian se svěřuje, jak zdrcený byl po jejím odchodu a je ochoten vyprávět něco o své minulosti. Vychází najevo, že jeho matka bya děvka, kterou mlátil pasák a o něj si hasil cigarety, přičemž po matčině smrti ho nechal několik dní hladovět v zamčeném bytě. Rovněž přiznává, že Anastazii miluje a nechce bez ní žít. I když se znají jen dva měsíce, požádá ji o ruku a ona souhlasí. 

Nikdy jsem neměla zlomené srdce, ale zdálo se mi, že to Anastazie prožívá až přehnaně. Chvílemi mi to přišlo směšné. Stejně jako ta Christianova minulost. Jako já chápu, že je to trauma jako hrom a nejsem psycholožka, ale je mi divné, že by si to všechno pamatoval, když mu byly čtyři. Vadilo mi, jak se Anastazie ve všem rejpala a jak měla strašný problém s Chriatianovou bývalou milenkou paní Robinsonovou, kterou nazývala pedofilkou, byť už bylo Christianovi patnáct, když si s ní začal. A o to víc mě naštvalo, když vylezlo, že by ho pořád chtěla. Přišlo mi, že to autorka napsala jen proto, aby byla Anastazie v tom nejlepším světle. 

Padesát odstínů svobody

Třetí díl začíná líbankami po celé Evropě, přičemž Anastazie zpětně vzpomíná na svatbu, zatímco leží na pláži a opaluje se nahoře bez, čímž vytočí Christiana k nepříčetnosti. Po návratu z líbánek se snaží ji přesvědčit, aby už nepracovala, když teď sdílí jeho bohatství, ale Ana se nechce cítit, jako pták zavřený ve zlaté kleci. Proto ji aspoň dá ochranku kvůli podezření, že by jí mohl Jack Hyde ublížit. Toho totiž Christian vyhodil za to, že Anu obtěžoval a ten mu za to na konci druhého dílu sliboval pomstu. Se vším tím stresem zapomene Ana docházet na pravidelné antikoncepční injekce, což vede k tomu, že ve svých dvaadvaceti otěhotní. Christian zuří, protože není připraven být otcem a rozhodně se o Anu nechce dělit. Do toho Hyde unese Christianovu sestru Miu a chce po Aně, aby mu přinesla pět milionů dolarů v hotovosti. V bance je konfrontována Christianem a protože mu nesmí nic prozradit, jinak by Hyde Mie ublížil, řekne, že si ho vzala jen pro peníze. Naštěstí Christianovi o chvíli později dojde, že tu něco nehraje, nechává sledovat její telefon a najde ji právě včas, aby ji Hyde neumlátil. Příběh končí porodem druhého dítěte. Pak tam je něco jako dodatek, při němž si přečteme o setkání Christiana a Anastazie s Christianova pohledu.

Myslím, že Padesát odstínů je pro každou ženu, která aspoň někdy snila o tom, že se do ní zamiluje bohatý muž, budou spolu mít úžasný sex a bude si žít jako v bavlnce. Jistě. Mnoho lidí to četlo kvůli sexu, ale já osobně jsem později měla chuť ty scény přeskakovat. Co mi na tom vadilo bylo také časté opakování stejných nebo velice podobných vět a místy mi to přišlo hodně přitažené za vlasy, ale přečetla jsem 1 900 stránek za měsíc, což myslím, že vypovídá samo za sebe. A jsem vážně zvědavá, jaký film jim z toho vzejde.

Off the Map

Na tenhle seriál jsem se začala dívat kvůli Valerii Cruz, která hraje dr. Zitu Alvarez, které všichni říkají Zee. Děj se odehrává kdesi v Jižní Americe na klinice pro chudé a začíná příjezdem tří doktorů, kteří chtějí začít nový život. Jmenují se Lily Benner (Caroline Dhavernas), Tommy Fuller (Zach Gilford) a Mina Minard (Mamie Gummer), u níž jediné si taky pamatuju důvod, proč vlastně přijela na kliniku. Mimo těchto tří a již zmínění Zee jsou na klinice ještě dva doktoři a doktorka a to Ben Keeton (Martin Henderson), Otis Cole (Jason George) a Ryan Clark (Rachelle Lefevre).

Jak to u lékařských seriálů bývá, není tam žádný vyloženě story arc, což samozřejmě vůbec není na škodu. Občasné viděli jste v minulých dílech nám připomene, že tam na sebe díly navazují. O vztahy tam samozřejmě není nouze, ale naštěstí to není na úkor lékařských případů, které jsou místy až příliš nechutné a to snesu hodně. Líbila se mi zápletka s Ryan a i to, že ti mladí doktoři přestali být tak arogantní.

Ale i tak jsem ráda, že to druhou sérii nemá, protože to, k čemu se to schylovalo, by se mi nelíbilo. Zase by se jednalo o překroucení charakteru a do toho bych se po zkušenostech s druhou sérií Revolution snad ani nechtěla pouštět.

Dovolená s Andro 1. část

Tentokrát jsme to vzaly lehce netradičně a Andro přijela až v neděli dopoledne místo v pátek večer, jak bylo zvykem. Odpoledne jsme se vydaly do Mladoboleslavského muzea u hradu na římskou výstavu, ale mnohem lepší byla stálá expozice. Za těch čtyřicet korun jsme toho viděly dost a užily si i některé interaktivní hry. Po návštěvě muzea jsme hledaly nějakou kavárnu, ale nakonec jsme skončily zase u Antonia.

Zatímco jsem v pondělí absolvovaa pohovor v ASKO nábytku, Andro si vybírala pásek do kalhot, aby si nakonec místo toho koupila košili. K večeru jsme hrály Monopoly, přičemž jsem ji o všechno obralo.:) Přece jen to hrála poprvé.

V úterý jsme vyrazily do Prahy. Vskutku dlouho jsem tam nebyla. Naposledy 1. září, jak jste se již mohli dočíst.:) Nejprve jsme vyrazily hledat Lego muzeum, ale nebyly jsme schopné ho najít, protože jsme šly na úplně jinou stranu. Andro viděla slavné Národní divadlo a dostaly jsme se i ke Karlovu mostu, ale tam jsme šly už loni a nebylo třeba si to zopakovat. Nakonec jsme se blouděním dostaly až na Staroměstské náměstí, kde jsme konečně navštívily Týnský chrám. Říkám konečně, protože pokaždé byl zavřený, když jsme jely do Prahy. Poté jsme se najedly a vyrazily znovu hledat Lego muzeum. Obcházely jsme ulici, kde by se měl nacházet a nikde jsme ho neviděly. Až po pečlivém zkoumání jsem ho zahlédla ukrytého za stromy. Samotná návštěva byla trochu zklamáním. Asi je to jen pro opravdové nadšence. I když třeba Národní muzeum nebo Karlův most složený z lega jsem obdivovala i já.

Další den jsme vyrazily do Zlína, přičemž jsem se ještě ve vlaku dozvěděla, že jsem v ASKO nepostoupila do dalšího kola. Přímo ve Zlíně se zrovna ten den konal kejklířský jarmark. Kromě stánků tam bylo i představení sedláckých bojovníků a takhle pořádně jsem se dlouho nenasmála. Myslím, že dospělí to ocenili mnohem víc, neboť cvičení s halapartnou na způsob Spartakiády bylo opravdu vtipné a z náboru do vojska jsem šla do kolen.:D Večer jsme pak zašly do kina na Film Lucy se Scarlett Johansson. Divnější film jsem už dlouho neviděla, ale Scarlett byla úžasná.

A to bude mezitím všechno. Pašovice a Slavnosti vína si nechám na příště.

Výlet do Prahy

V 1. den nezaměstnosti jsem se rozhodla jet do Prahy navštívit SaMarBe. Přece jenom s úřadem práce stejně musím počkat, až mi přijde zápočtový list, který by měl přijít zítra. Setkaly jsme se v metru na stanici Anděl a vydaly se do muzea mučení, kde vstupné stálo 160Kč. 

Muzeum bylo pěkně udělané, voskové figuríny jsou v dnešní době velmi populární a za ty peníze to stálo, i když si myslím, že to mohli mít lépe osvětlené. Vím, že chtěli dodat na atmosféře, ale jak jsem si pak měla přečíst popis mučících nástrojů? U některých mi bylo i lehce nevolno. Ani ne kvůli tomu, jak vypadaly, ale hlavně kvůli lidské krutosti, která jim umožnila je vymyslet, vyrobit a používat. Vždycky si tím připomenu, proč nesnáším církev. Nicméně jsem se od SaM dozvěděla jednu zajímavost a to tu, že železnou pannu si historici nejspíš vymysleli, protože ve 14. století mohli těžko znát postavení orgánů...

Po muzeu mučení jsme zamířily do muzea voskových figurín, kde vstupné stojí 430Kč. Jelikož tam SaM pracuje, měla jsem to i s profesionálním výkladem, což bylo fakt super a tímto jí za to znova děkuju. Hodně se mi tam líbil stroj času, který byl hned na začátku a pak ti roztomilí robůtci, na něž jsme čas od času narazily. Dokonce jsem měla možnost vytvořit si digitálně svoji vlastní figurínu a na mail mi měl přijít obrázek, ale buď jim to trvá delší dobu nebo jsem zadala špatný e-mail. Ale ten nápad byl skvělý. Hrozně se mi líbí, jak má každé muzeum voskových figurín něco jiného.

Po muzeu jsme se šly najíst, pak na kafe, rozloučily jsme se a každá jsme se vydaly na cestu domů. Rozhodně to považuju za dobře strávený den a těším se, co v Praze uvidím a zažiju s Andro.