Snažím se být silná. Opravdu, ale cítím, že už to dlouho nevydržím, i když jsem si myslela opak. Věřila jsem, že mě to posilňuje, ale byla jsem tak naivní. Už to středeční dopoledne jsem probrečela, i když jsem se snažila, ale když jsem si vzpomněla na mamku, jak ji to ničí...nedokázala jsem to zastavit.
A sobota. Ta byla opravdu kritická. Mamka začala brečet, protože na ni otec křičel kvůli úplně kravině a nebrečela kvůli tomu, ale protože se hroutila. Neměla a nemá už sílu a nervy bojovat, a kdykoliv ji vidím brečet, musím brečet taky a nejradši bych brečela pořád, protože já už taky nemůžu. Sehnala jsem kontakt na psychologickou poradnu i pravníka a otec neudělá ani tak prostou věc jako vykopnutí Vaška z bytu. Jistě. Nevyřeší to problém s dluhy, ale aspoň tady nebude. No a už jsem toho měla dost a začala jsem na otce řvát, jestli chce zničit naši rodinu a podobně, takže jsem se zhroutila i já a kdo by si myslel, že Vaška vyrazil, tak by byl na velkém omylu. Myslím, že na rodině otci nezáleží a mě přestává záležet na čemkoliv.
Tvářím se, že je všechno okay a snažím se žít, ale není. Něco ve mě pomalu umírá. Snad je to vůle bojovat a nebo vůle žít.
Žádné komentáře:
Okomentovat