Hranice

Včera jsem se rozhodla dát v práci výpověď. Vedoucí překročila tu tlustou hranici trpělivosti a že fakt byla tlustá. Nemůžu pracovat pod někým, kdo neuznává můj názor a nejspíš mě má za stroj bez názoru. Tak jsem večer koukala na úřad práce, kde mají místo v knihovně v Jilemnicích. Hned jsem to řekla rodičům, doufaje, že je potěším a oni mě podpoří a místo toho jsem se dočkala jen kritiky. Prej bych se neměla urážet kvůli výtce, která zřejmě byla oprávněná a přitom vůbec nevěděla o co jde, ale nemohla jsem jí to vysvětlovat. Mám pocit, že mě nikdo nebere vážně. Asi bych jim měla dokázat, že tentokrát si opravdu nedělám legraci a tu výpověď dám, i kdybych měla být chvíli doma, ale tak nějak doufám, že mě v té knihovně vezmou, i když nemám praxi:(

Try or not?

Dneska je mi celý den nějak divně. Neměla jsem tak brzo vstávat, ale asi nemůžu dospat, když dávají Sandyho? Co budu dělat, až skončí? Budu v depresi nebo se mi uleví. Však to za pár týdnů zjistím, pokud nedají hned opakování. Ani by mě to nepřekvapilo:)

Má drahocenná kamarádka dneska prochází depresí, zase, a já si říkám, že už nevím, jak ji utěšit. Je moje kamarádka, ta nejlepší. Nevím, jak jí to mám ještě říct. Nikdy ji neopustím, ať si říka co chce. Ale stejně nechápu proč je taková. Kde se v ní bere ten pocit méněcennosti? Může za to snad její matka, která jí sráží sebevědomí, kdykoliv může? Nebo snad nenaplněná láska? Se mnou se život taky nemazlil, s málokým taky ne, ale nehroutím se z toho, i když mám taky dny, kdy bych nejradši zalezla někam na tiché místo a nikoho bych neviděla ani neslyšela, ale u ní je to poslední dobou tak asto, že už nevím, jak jí mám své přátelství dokázat.

Pozitivní je, že se konečně snad naučím jezdit na koni, i když netuším, kde vezmu čtyři tisíce, ale nejspíš to budu řešit, až budu vědět, kdy půjdu na operaci. A taky si říkám, jestli už letos podám tu přihlášku na DAMU. Měla bych, když už jsem zaplatila ty dvě stovky za knihovnu. A tak nějak nevím, co bych měla dělat dřív. Nejradši bych měla všechno najednou, ale to jaksi nejde, že? Chtěla bych být štíhlá, umět perfektně anglicky jezdit na koni, hrát v divadle a dabovat, ale buď nemám odvahu, příležitost, trpělivost nebo vůli. Yop. Slabá vůle je mé prokletí:(

Vztek

Říkám si mít po ruce baseballku tak asi vedoucí praštím. Jak na mě přišla s loayalitou pro poštu... No úplně škoda slov. Jsem úplně grogy, takže dnešní příspěvek hodně zkrátím. Dobrou vám všem

Krize

No to jsem mohla čekat, že se nakonec dostaneme k autorské krizi, ale tak trochu jsem doufala, že dospěla. Ne. To bylo hodně naivní. Už bych se fakt měla podívat pravdě do očí. Ona se nikdy nezmění! A o kom mluvím? Přece se o své kamarádce Andro. Tentokrát jsem se chytly kvůli Aife, postavě z našeho společného příběhu. Chce po mě, abych jí Aife nechala, ale copak to jde, když je to klíčová postava? Nemůžu ji nechat zničit příběh, když vidí jen teď a tady a nepřemýšlí nad možnou budoucností a následky svého jednání.

A dneska v práci fakt sranda. Jedou dvě přepážky a deset lidí u jedné, do toho nám ještě vypadlo on-line ověřování, takže lidi nemohli vybírat z karty, ale většina to unesla celkem statečně, jen jeden chlapík se tam rozčiloval, že ho okrádáme nebo tak něco, ale odpoledne už to fungovalo, tak se mi nesmírně ulevilo. Na jednu stranu je fajn, že dělá Péťa vedoucí, alespoň máme peníze včas a ne pět minut před začátkem, ale na druhou docela chybí u přepážky. Snad to zítra bude lepší. Většinou jen ty pondělky bývají nacpané

Jsem blázen?

Oki. Nejspíš jsem se definitivně zbláznila, ale kdysi jsem si už deníček vedla tak je třeba se k tomu vrátit. Když nic jiného, aspoň se později pobavím:-) Tady si vesele můžu zaslintat nad svými oblíbenci a nikoho tím nejspíš nebudu ani otravovat. A nějak doufám, že se mi podaří i vyzpovídat. Někdy mám pocit, že toho mám v hlavě zatraceně hodně. Jo a taky jsem se rozhodla zhubnout. Poněkolikáté, ale třeba se mi to tentokrát podaří. Dobře. To bylo hodně naivní, nicméně je třeba něčemu věřit, ne?