Naposledy jsem něco nového o sobě napsala 3. listopadu. Dva dny před nástupem do Electro Worldu. První den jsem tam strávila všehovšudy tři hodiny. Podepisovala jsem papíry, absolvovala BOZP školení a šla jsem. Druhý den jsem tam šla už na deset hodin a jak jsem se těšila, tak jsem byla zklamaná. Zaučovala jsem se na pokladně a strašná nuda. Už ten den jsem věděla, že to nemá budoucnost, ale přesvědčovala jsem se, že se to změní. V neděli jsem si aspoň donesla bloček na psaní a v pondělí už mě vzali na výdej a reklamace, kde jsem musela stát takřka celých deset hodin. Večer jsem už nemohla ani chodit. Ale na to jsem si časem zvykla, i když mě chodidla k večeru stejně pořád bolí. Přesto jsem se rozhodla odejít. A těch důvodů je několik.
1) Ředitelka, pro kterou neexistuje žádné slušné označení. Všechny jen uráží, ponižuje a neustále má nějaké výhrady.
2) Stále mám chaos ve zboží. Kde co mám hledat a občas ani nevím, co mám hledat, protože je to psané ve zkratkách a v těch mám stále chaos.
3) Naprosto příšerná pracovní doba. Jako věděla jsem, že je to od rána do večera, ale čekala jsem víc volných dní.
Původně jsem chtěla odejít na konci ledna, kdy by mi končila zkušební lhůta, ale Pablo a jeho dvě kamarádky, které se stejně jako on, stanou mými spolubydlícími, našli byt v Praze už teď. Je to 4+1, krásné prostorné pokoje s dostatkem světla, se dvěma koupelnami, kuchyňskou linkou a sporákem s troubou. A to je taky vše, co tam je. Nájem vychází přibližně na 6 000 včetně energií, což znamená, že si budu muset najít práci, kde budu brát aspoň 15 000 čístého, ale opravdu se mi tam líbilo. A ten luxus nazvaný soukromí mě vážně láká. Pravdou je, že budu muset investovat do nábytku, a tak peníze ze stavebního spoření skutečně půjdou na bydlení.
A teď k tomu čeho se bojím. A není toho málo.
- Nebudu si rozumět se spolubydlícími. Pabla nepočítám. Toho už znám. Problém je v tom, pokud mě budou nutit, abych se účastnila jejich akcí. Rozhodně s nimi nemíním trávit každý volný večer.
- Nenajdu si žádnou rozumnou práci. Když jsem odcházela z pošty, říkala jsem si, že doufám, že ne poštu se už nebudu muset vrátit. Teď mají volné místo ani ne půl hodiny chůzí od bydliště, ale vůbec se mi tam nechce.
-Ještě nikdy jsem nebyla z domova déle jak deset dní a to o mně bylo postaráno. Největší výzva pro mě bude obstarávání jídla.
Sečteno a podtrženo. Je to velký krok. Samostatnost, kterou jsem vždycky chtěla, ale strašně se jí děsím. Vím, že to jednou muselo přijít. Ostatně v březnu mi bude dvacet devět a už mám nejvyšší čas, ale to nic nemění na tom, že bych to nejradši vzdala a zůstala doma. Ale vím, že to nejde. Že musím po téhle stránce dospět. A na závěr citát, který mluví za vše.
„Kuráž není stav beze strachu, ale ocenění, že něco jiného je důležitější než strach.“
