Co je nového

Řekla bych, že neuvěřitelná spousta věcí a mám pocit, že se můj život opět pustil do pohybu a tentokrát spíš pozitivním směrem.

V první řadě mám nového oblíbecne. Tedy spíš staronového, protože jsem ho už jednou v oblibě měla, ale to mi dlouho nevydržel. Mám pocit, že tentokrát to spolu potáhneme dýl. Už jen proto, že mám víc seriálů, na které s ním můžu koukat:) Zjišťuju totiž že když mám nějakého oblíbence, jsem mnohem šťastnější, než bez něj. Někdy si říkám, že by mi stačili k životu bohatě a nepotřebovala bych ani živého partnera, ale nakonec se mi stejně zasteskne po pevném, ochranitelském mužském objetí.

Dále se zdá, že se věci s Vaškem daly přece jen trochu do pohybu a je tu šance, že se v brzké době, cca týden, odstěhuje. I kdyby to mělo být jen na čtvrt rku, uleví se mi. A hodně. Kdo mě zná, ví, čím jsem si prošla, a i když teď už jsem v pohodě, jeho nepřítomnost jen uvítám.

A zítra mě čekají koně a jediné, co můžu říct je, finally. Tak dlouho jsem to odkládala, až jsem cítila, jak se mi jeden z mých snů ztrácí v mlze, a tak jsem řekla stop a zavolala si. Sním už dlouho o tom, že se naučím jezdit na koni a myslím, že je na čase, abych přestala snít a začala své sny prožívat. Trochu se bojím, ale zároveň jsem plna očekávání.

So tired...

Snažím se být silná. Opravdu, ale cítím, že už to dlouho nevydržím, i když jsem si myslela opak. Věřila jsem, že mě to posilňuje, ale byla jsem tak naivní. Už to středeční dopoledne jsem probrečela, i když jsem se snažila, ale když jsem si vzpomněla na mamku, jak ji to ničí...nedokázala jsem to zastavit.

A sobota. Ta byla opravdu kritická. Mamka začala brečet, protože na ni otec křičel kvůli úplně kravině a nebrečela kvůli tomu, ale protože se hroutila. Neměla a nemá už sílu a nervy bojovat, a kdykoliv ji vidím brečet, musím brečet taky a nejradši bych brečela pořád, protože já už taky nemůžu. Sehnala jsem kontakt na psychologickou poradnu i pravníka a otec neudělá ani tak prostou věc jako vykopnutí Vaška z bytu. Jistě. Nevyřeší to problém s dluhy, ale aspoň tady nebude. No a už jsem toho měla dost a začala jsem na otce řvát, jestli chce zničit naši rodinu a podobně, takže jsem se zhroutila i já a kdo by si myslel, že Vaška vyrazil, tak by byl na velkém omylu. Myslím, že na rodině otci nezáleží a mě přestává záležet na čemkoliv.

Tvářím se, že je všechno okay a snažím se žít, ale není. Něco ve mě pomalu umírá. Snad je to vůle bojovat a nebo vůle žít.

Passion

It hurts sometimes more than we can bear. If we could live without passion, maybe we'd know some kind of peace. But we would be hollow. Empty rooms, shuttered and dank... Without passion, we'd be truly dead.

Tyto slova řekl Angelus v Buffy ve 2x15 v epizodě Passion a já se s nimi plně ztotožňuju. Myslím, že vášeň je něco, co pro život skutečně potřebujeme. Dokážeme vášnivě milovat i nenávidět. Nacházíme vášeň ve věcech, které děláme, ve skutcích, které vykonáváme i v prostředí, v kterém se nacházíme.

Kupříkladu já nacházím svou vášeň ve psaní a hraní. Miluju vymýšlenípříběhů a postav a všechno kolem toho a mám radost, když se z toho stane jeden velký propojený příběh nebo když můžu být někým jiným. Když mám prostor, jsem schopna hrát opravdu vášnivě. Ráda a s chutí se rozkřičím na celé kolo, protože jsem tam jen já a můj příběh.

Někteří lidé si myslí, že můžou žít bez vášně. Tyhle lidi považuju za nebožáky. Život není o přežívání a ani o bezduchém žití. Je o žití a prožívání. O radosti a štěstí. Lásce a přátelství. Bolesti a depresi a hlavně o vášni, protože bez ní, jsme skutečně mrtví.

Šílenství všude kolem nás

Už když jsem jela v 6.45 autobusem do práce bylo mi podezřelé, že Péťa nenastupuje. Říkala jsem, že by dřív nejela a dýl taky ne, když nás tam čeká tolik práce. Záhada byla rozluštěna, jen jsem přišla do práce. Vedoucí mi oznámila, že jí Péťa v neděli volala, že ji skolila horečka tak si bere dovolenou. No musíme doufat, že se za tři dny vyleží a nebude muset k doktorce. To by pak doma mohla být taky klidně dva týdny. Hlavně, že v pátek dělala fóry, že když nezabere chřipka, chlebíčky s majonézou tři dny staré to jistí. Očividně se chřipka chytla. Jen teď čekám, kdy nás někdo přepadne, nebt když posledně Péťa onemocněla, nějaký chlápek se stavil na pokec s pistolí.

Dopadlo to tak, že jsme v práci byly čtyři i s vedoucím, takže já byla na on-line a Daniela u své přepážky, takže dopoledne fungovaly jen první a poslední přepážka a fronty se nám stáčely jako had, ale byla jsem už od rána posilněna kafem(nemůžu věřit, že to říkám), a tak mi šla práce hezky od ruky. Odpoledne nám vypomohla Jitka a bylo lidí o malinko míiň, ale jen o malinko. Pořád čekáme, kdy odjedou na ty hory a ono nic.

A navíc jsem dneska celý den nic nejedla. Ne, že bych se necítila v pohodě. Zatím moje tělo všechny ty nápory zvládá, ale rozhodla jsem se pro očištění organismu. Nevím, co mě to napadlo. Neměla jsem moc velký hlad, ale kolem třetí jsem dostala chuť na jablko a v půl šesté jsem si ho dala, což byla chyba. Pak jsem šla do Albertu a koupila dvě celozrnné housky s tuňákovou pastou, takže to, co jsem shodila, jsem zase nejspíš nabrala, protože jakmile jednou začnu jíst, nemůžu přestat:(

The storm is going to be here soon

Život utíká poklidně, až do chvíle, kdy se něco stane. Něco nebo někdo naruší stojaté vody našeho rybníka a je jen na nás, jak dotyčnou věc nebo osobu přijmeme. Mužeme se ještě víc uzavřít do sebe. Můžeme se spřátelit, můžeme udělat něco, co jsme nikdy předtím neudělali a nebo taky nemusíme udělat vůbec nic a čekat, až se vyvine situace.

Jsou lidé, co se s nečekánými změnami nedokáží vyrovnat vůbec nebo jen těžko a taky lidé, kteří každou změnu vítají nebo jsou k ní adaptabilní. Jsou i změny očekáváné. Víme, že se něco stane. Někdo odejde nebo přijde a víme to, ale vědět, neznamená být připravený.

Ať už změnu chceme nebo ne, přijde a brzy po ní přijde i bouře, která pohne našimi životy, ať už to bude jakkoliv.

Shrnutí týdne

Pondělí: Po necelých třech týdnech jsem se vrátila do práce. Lidí moc nechodilo, a tak to nebyl takový šok, akorát večer mě bolela hlava, protože jsem si odvykla na vstávání v půl sedmé.

Úterý: To už jsem si na vstávání zase navykla, takže tělo večer nezaznamenalo žádnou změnu. Ráno jsem vedoucí připomněla, aby mě objednala na on-line spotřebák, který bez certifikátu nemůžu dělat. Myslím, že jsem si u ní tím vysloužila plusový bod, že se tak ženu do školení.

Středa: Opět jsem ji překvapila, když jsem ochotně souhlasila, že pomůžu paní Jirákové zkontrolovat dopisi, i když to obvykle dělá ona. A skoro se mi na přepážce porvali dva chlapi . Údajně kvůli předbíhání, ale mám pocit, že šlo pouze o princip, protože Míša měla vedle volno.

Čtvrtek: Vrátila se Péťa do práce z dovolené a hned na místo vedoucí. Přemýšlím, co je pro ni horší. Jestli přepážka nebo místo u vedoucí. Když je u vedoucí, setká se s lidmi jen málo, ale má víc papírování a zodpovědnosti. U přepážky zase pracuje s lidmi a bývá taková nervní a vystresovaná. Taky se objevila ta nová, co má nastoupit za Míšu. Zatím se jeví sympaticky, ale na první dojem už moc nedám. Klidně se z ní můžu vyklubat někdo ne tak přátelský.

Pátek: Na poště bylo veselo už od rána a ani nevím proč. Všichni jsme měli dobrou náladu, možná proto, že byl pátek a lidi nás šetřili:-)

Sobota: Rande! Věděla jsem, že z toho nic nebude. Ne že bych byla až takový pesimista, ale už mám jisté zkušenosti a ten kluk byl tak strašně nervozní a jeho zájmy se příliš neshodovaly s mými. Jeho bralo kolo a počítač a já jsem spíš na knížky a seriály. Nemyslím si, že by k druhému rande došlo.

Neděle: Uvidíme, co mi dnešek přinese. Možná zajdu do obchodu koupit si ještě jedny rifle nebo batoh. Plánuju do práce a z práce chodit pěšky, až bude světlo a na to je vhodný batoh a k tomu ještě nějakou pěknou ledvinku:')