Jednou jsem měla v popisku na lapu něco ve smyslu: "Teprve tehdy, když člověk ztratí naději, se stane zázrak." Mně se to přihodilo. Vzdala jsem se naděje, že bych se s Andro tenhle rok ještě viděla a ona se přesto naskytla příležitost. Zcela neočekávaně, ale naprosto vítaně. Dostala jsem den dovolené a ten den jsem strávila tím nejlepším způsobem. S člověkem, kterého mám upřímně ráda a na kterém mi záleží.
A stál ten jeden den za to? Jednoznačně ano. Nebylo to o tom, že bychom bez ustání kecaly a kecaly a kecaly. Vlastně jsme toho až tolik nenamluvily. Však povídat si můžeme přes lap. Šlo o ten pocit, který jsem měla. Který mám vždycky, když jsem s ní. Je to něco jako jiný svět. Existují v něm starosti a problémy a kdesi cosi, ale je to svět, kde se cítím v bezpečí. Sedím vedle ní, opírám si hlavu o její rameno a jsem šťastná a spokojená. Neexistuje nic než jen ta chvíle. Užívám si každý ten okamžik. Nejspíš je to tím, že tyhle chvilky jsou opravdu vzácné.
Žádné komentáře:
Okomentovat