Poslední dobou jsou moje nálady jako na houpačce. Někdy jsem veselá a snad i šťastná, hlavně Péťa mě baví, a někdy to nestojí za nic jako třeba dneska.
Mám pocit, že něco ve mně umřelo. Nevím co. Nedokážu to pojmenovat. Snad naděje? Víra? Víra v co? V boha jsem nikdy nevěřila a víra v sama sebe? Tu si moje sebevědomí vzalo sebou, když mě opustilo, tedy jestli u mě vůbec někdy bylo. Už párkrát jsem přemýšlela, jak by bylo snadné to skončit, ale nikdy jsem o tom neuvažovala opravdu a smrtelně vážně. Když odsuzuju sebevrahy, nebylo by hezké, kdybych se mezi ně zařadila. Byla by to ironie a té jsem si už užila dost.
V pátek mám zkoušku z vidimace a legalizace a místo, abych se učila, sedím a čučím do prázdna. Nejspíš se začnu učit, až Mason odejde na fotbal. Alespoň v to doufám, protože se to opravdu musím naučit a tu zkoušku udělat. Byla by to ostuda, když by to ostatní udělali a já ne. Už jen proto, že by zase vytáhly můj věk. Je mi třiadvacet tak jaktože jsem to neudělala, když to zvládla o deset let starší kolegyně. Vážně mě štve, jak věk rozhoduje o názoru okolí na nás.
Žádné komentáře:
Okomentovat