Agents of S.H.I.E.L.D.

Když jsem poprvé viděla agenta Phillipa Coulsena (Clark Gregg) v prvním díle Iron Mana, nebyla jsem si jistá, co si o něm mám myslet. Na jednu stranu byl hrozně vážný a na druhou stranu ve mně vzbuzoval neuvěřitelné sympatie a už mu to zůstalo. Když ho v Avengers Loki (Tom Hiddleston) zabil a poté oznámili, že Coulson dostane svůj vlastní seriál, byla jsem zvědavá, jakým způsobem ho tvůrci přivedou zpět. Docela se mi to řešení, k jehož odhalení došlo v průběhu seriálu, líbilo a zapadalo do celého konceptu.

Seriál v podstatě začíná tím, že se Coulson snaží dát dohromady svůj tým. Má tam dva vědátory - Jemmu Simmons (Elizabeth Henstridge) a Lea Fitze (Iain De Caestecker), agenta Granta Warda (Brett Dalton) a agentku Melindu May (Ming-Na Wen). Během epizody se k nim přidala hackerka Skye (Chloe Bennet). Jejich úkolem bylo eliminovat hrozby především od různých protizákonných organizacích, než-li komunikace se superhrdiny, což bylo nejspíš něco, co většina diváků čekala.

Tak jako tomu bylo u Tomorrow people, i Agenti měli pomalý rozjezd. Dokonce i o něco pomalejší než TP. Hodně jim pomohl ten twist s agentem Wardem, kterému jsem dlouho odmítala věřit. Ten charakter mě moc nebavil už předtím a poté, co vyšlo najevo, že je jen loutka v rukou Hydry, se stal ještě větším zklamáním. May byla taková nijaká většinu seriálu kromě posledních několika epizod. Fitz a Simmons byli rozkošní a Simmons byla klasická Britka. Nejdřív se zmínila, že není Hermiona a poté, že by na pustém ostrově chtěla mít TARDIS. Co mi přišlo krapet otravné byla minulost Skye. Vážně musela být z pěstounské péče? I s ohledem na to, co z ní udělali, ji klidně mohla vychovávat jedna rodina.

Z hostujících mě potěšili Cobie Smulders a Samuel L. Jackson, přičemž mi přišlo, že v posledním díle Agentů dostal snad nejvíc prostoru z účinkování v komiksových filmech. Každopádně si mohl taky jednou pořádně zahláškovat. Ze známých tváří jsem tam zahlédla ještě Davida Conrada a Billa Paxtona, kteří se tam na můj vkus zdržovali příliš dlouho a nejlepší hostování měla Jaimie Alexander.

Druhou sérii dostali a Coulson má za úkol vybudovat organizaci od píky tak jsem zvědavá, jak mu to půjde a jak bude fungovat Antoine Triplett (B.J. Britt) jako náhrada za Warda.

Tomorrow people

Když jsem se začátkem září dozvěděla o tomhle seriálu, byla jsem ze začátku skeptická. Už jen kvůli traileru, který mi nepřišel moc zajímavý. Ale protože mám postavy s nadpřirozenými schopnostmi ráda, pustila jsem do toho a ačkoliv rozjezd byl pomalejší, po cca osmém díle mě to chytlo a od druhé poloviny řady fakt i bavilo a těšila jsem se na každý další díl.

Stephen Jameson (Robbie Amell) je teenager, který začíná zjišťovat, že má schopnosti, jež se nazývají tři T-telepatie, telekineze a teleportace. Cara Coburn (Peyton List) je hlasem v jeho mysli. Vysvětlí mu, že se nezbláznil. To jen jeho schopnosti se začínají projevovat. V metru pro něj přijde John Young (Luke Mitchell). Vezme ho do podzemí, kde žijí lidé jako on a kteří si říkají Lidé Zítřka. Seznámí se tam s Russelem (Aaron Yoo ) a s umělou inteligencí jménem Tim (Dan Stevens). Všichni ho varují před Ultrou. Organizací, která pronásleduje lidi Zítřka a bere jim schopnosti nebo je přeměňuje na své agenty. Když jim Stephen padne do rukou, seznámí se s jejich vůdcem Jedikiahem Pricem (Mark Pellegrino). Ten ho chce zbavit schopností, ale Stephen se dostane ven. Na konci Pilotu se dozví, že Jed je jeho strýc, začne pro něj pracovat a zároveň donáší lidem Zítřka.

Někdy si herce oblíbíte s jeho první roli a někdy jich vidíte třeba pět, než na něj natrefíte v roli, v níž si ho absolutně zamilujete. Mark Pellegrino pro mě nebyl úplně neznámou tváří, ale až v Tomorrow people jsem objevila ten potenciál. Rovněž mě bavil Luke Mitchell, na něhož se dalo koukat i po vzhledové stránce a tvůrci to moc dobře věděli, když se skoro v každé epce objevoval polonahý:D. Robbie má oproti svému bratranci Stephenovi (Arrow), co dohánět po herecké stránce, ale úplně marný případ to nebyl.

Co se týče samotných postav, Cara Coburn byla nejotravnější charakter vůbec a za celou sérii si nezískala moje sympatie ani trochu. Další postavou, kterou jsem chtěla odstřelit, byl Zakladatel (Simon Merrells) a nejen proto že byl Jedův nadřízený a šikanoval ho. Naopak jsem si docela oblíbila Stephenovu lidskou kamarádku Astrid (Madeleine Mantock), která v jednom díle naprosto nádherně zpívala písničku 'We can be heroes just for one day'. Na seriálu se mi nakonec nejvíc líbil vztah Jeda a Johna. To, jak k sobě po rozkolu hledali cestu, bylo skvěle napsané. Co se týče samotného Jedikiaha, dlouho jsem nevěděla, co si o něm myslet. Nejdřív to byl pěkný hajzl, pak jsem na něm začala nacházet kladné stránky, přičemž ze sebe dokázal uděkat dokonalou oběť toužící po odpuštění, aby se na konci vše obrátilo a on byl to, co na začátku. Manipulativní bastard.

Myslím, že k Tomorrow people se budu příležitostně vracet, když druhou sérii nedostali. Vzhledem k tomu, co se událo na konci, to považuju za moudré rozhodnutí. Druhá série by byla plná klišá.

Verona, Monaco a okolí 1. část

6.5. - 11.5. 2014

 Už podruhé se stalo, že zatímco návštěvu hlavního města jsem absolvovala alespoň s jedním rodinným příslušníkem, pokud ne přímo s celou rodinou, ostatní místa v dané zemi objíždím s Petrou. Tentokrát jsme si vybraly Francouzskou riviéru, ačkoliv já jsem vybírala a Petra spíše odsouhlasila, než že by se angažovala v hledání. Ale na to jsem si už zvykla.

Odjezd byl z Mladé Boleslavi v 5:10 a k místu odjezdu nás vzal její táta, protože to od bydliště máme pět kilometrů. Bylo 5:10 a nikde nikdo. 5:15, 5:20 a pořád nic. O dalších pět minut později mi přišla zpráva, že příjezd do Boleslavi bude opožděn. Nakonec jsme odjížděly v 5:40, takže jsme tam pěkně vymrzly. Koho by napadlo, že je ve čtyři ráno zastaví policejní hlídka?

Když jsme nabrali ostatní cestující v Praze a v Plzni, následovala desetitihodinová cesta do Verony, kde jsme absolvovali prohlídku. Viděli jsme arénu, která dodnes funguje na kulturní akce, kostel a balkon, kde Julie poslouchala Romeovo vyznání lásky. Ačkoliv jsou charaktery fiktivní, Italové z toho umí těžit. Všude byly upomínkové předměty s tímto motivem.

Následoval noční přejezd do Monaca. Ačkoliv jsme s Petrou mohly každá mít vlastní dvousedačku, neboť bylo méně cestujících než když jsem jela do Paříže, stejně jsem se příliš nevyspala. A nepomáhal ani Kynedril, který jsem si kvůli tomu vzala a který mě obvykle uspává. Proto jsem byla ráda, když jsme v šest ráno dojeli do Monaca. Tam jsme narazili na další problém a to parkování. Za dva dny se tam měly pořádat závody historických vozidel, a protože tam stavěli bariéry, autobusy tam nesměly parkovat. V doprovodu policie jsme se nakonec dostali na okraj města, kde se uvolili, že nás tady nechají, ale jen proto že řidiči měli povinnou devítihodinovou pauzu. Zpátky do centra jsme se dostali za pomoci MHD. Následovala prohlídka a poté jsme měli šest hodin volného času, který jsme s Petrou využily k návštěve Oceánografického muzea, projely jsme se okružním vláčkem a navštívily monackou poštu.

Po Monacu jsme zamířili do Ezy, kde stojí továrna na výrobu vonných mýdel a krémů. Tam jsme absolvovali prohlídku výrobny, dostali jsme možnost otestovat parfémy, což jsem si nechala ujít, protože jsem nestála o bolehlav a následně jsme si mohli něco nakoupit v podnikové prodejně. Já si odtamtud odnesla sadu mýdel a od průvodkyně jsme pak ještě dostali vzorek parfému a mýdlo ve tvaru růže. Obojí po návratu domů putovalo do rukou mamky. Odjezd na ubytování v okolí Marseille, kde pokojíček byl tak malý a dveře tak špatně otevíratelné, že jsme se přes noc raději ani nezamkly, abychom se ráno dostaly ven.

Konec 1. části

Velikonoce ve Zlíně

Čas od času mě napadne něco spontánního a pak je to otázka zrealizování. Tentokrát jsem byla inspirována kolegyní z hlavní pošty, kde jsem byla na záskoku. Ta mi řekla, že jede o Velikonocích na Moravu a jen tak mě napadlo, že bych taky mohla. Jenže se mi to zdálo finančně nevýhodné, když to bylo jen na tři dny, a tak jsem to nechala být. To se odehrálo v úterý. Ve čtvrtek se to ke mně neočekávaně vrátilo jako bumerang a nemohla jsem to dostat z hlavy. Dokonce jsem si třikrát hodila mincí, a když mi pokaždé vyšla Panna, kterou jsem měla pro ano, bylo rozhodnuto. Andro jsem vůbec přesvědčovat nemusela a poměrně rychle jsme měly vše domluvené.

Vstávání v sobotu půl šesté nebylo tak těžké, jak jsem očekávala, a to jsem spala jen pět hodin. Na autobusové nádraží jsem musela pěšky, ale naštěstí jsem tašku měla poměrně lehkou, když jsem tam toho moc neměla. Z Prahy mi to jelo o dvě hodiny později, pak už jen přesednout v Olomouci a v Otrokovicích už na mě čekala.

Nejprve jsme jely k nim na otočku, abych tam dala tašku a pak hurá do města, kde jsme strávily cca osm hodin. Došly jsme si na oběd, zastavily jsme se u jejího tatíka v práci a šly na bowling. Chtěla jsem se pochlubit, jak jsem ji rozdrtila o sto padesát bodů, ale nechce se mi to skenovat tak to možná někdy později dodám:-). Po bowlingu jsme zamířily do kina na Captain America, o němž jsem už psala.

V neděli jsme si i s její mámou udělaly výlet do Zoo, u něhož jsem se přesvědčila, že svěřovat Andro čas spojů skutečně není dobrý nápad, páč kvůli jejímu přehlédnutí jsme na zástavce ztvrdly skoro hodinu. Pak jsme si vystály frontu u pokladen, ale fungovalo jich pět tak to rychle odsýpalo. V zoo Lešná jsem byla už jednou před dvěma roky a tentokrát jsem to měla i s prohlídkou zámku, který se tam nachází. Pár věcí tam bylo nových a protože jsme to vzaly z druhé strany, viděla jsem i to, na co nám posledně nestačily síly.

Většinu dne jsme měly hezky a až v poslední hodině začalo hřmít a blýskat se, přičemž se pak i spustil déšť, ale to mi ten zážitek nezkazilo. Co mi naopak vadilo, byla právě přítomnost její mámy hlavně proto, že se společně pořád nad něčím pozastavovaly a rozplývaly. Asi v polovině cesty mi to začalo lézt na nervy. Tak jsem si udělala radost a koupila si bílo-černého tygra. Samozřejmě plyšového:D.

Celkově to ale byl dobrý výlet a těch peněz za cestu nelituju, ale začínám si říkat, že už do Zlína jezdím moc často, páč jsem si myslela, že od té první návštěvy uplynulo víc času a ne jen dva roky. Asi bych to měla zredukovat. Na závěr pár fotek...