Dneska jsem na poště jedné slečně vydávala dopis, jehož odesílatelem byla Damu(divadelní akademie múzických umění) a na krátký okamžik jsem si pomyslela, že jsem takový dopis taky mohla dostat, neboť to zcela jistě byla pozvánka k přijímačkám. Byl to prchavý okamžik lítosti, kdy jsem si vzpomněla, jak jsem sama toužila a chtěla se tam přihlásit, leč tentokrát jsem si opravdu uvědomila, že to není místo pro mě, nehledě na to, že už bych si poslední rok musela platit sama, neboť je to čtyřletý obor, ale což. Stejně tím uklidňuju jen své svědomí. Jsem z toho maličko zmatená. Od svých patnácti jsem si plánovala, jak půjdu na Damu a po osmi letech jsem si uvědomila, že to vlastně necítím srdcem. Opravdu zmatené.
A co jinak? Mám pocit, že na Peťulu musím dohlížet, jinak by snad za celý týden neměla teplý oběd. Ještěže jsem ji dneska vytáhla do Kulturáku a pak jsme zašly do cukrárny. Naučila mě pít kafe. To jí neodpustím:) Ale ne. Je příjemné si dát kupříkladu Alžírskou kávu. Ten koňak a kupa šlehačky mi vždycky zvednou náladu a dodají energii:')
Tak trochu(nebo hodně) si myslím, že bylo zbytečné dávat Jiné časy na Ztraceno v přepisu a taky jsem to říkala. Možná to pár lidí čte, ale nekomentuje a to je pak tak nějak bez výsledku. Navíc já opravdu nejsem autorka pro široké publikum. Ano. Je čas na sebekritiku. Nejhorší je, že místo, abych se radovala z úspěchu přítelkyně, jen tiše závidím a přeju si být na jejím místě. Co jsem to za člověka? Myslím, že si můžu odpovědět sama. Jsem jen někdo další, komu se nesplnily jeho sny a představy a to si myslím, že jsem se snažila.
Zhruba čtyři měsíce jsem si lámala hlavu přemýšlením, jestli by bylo lepší jet na maturitní ples SaM autobusem nebo vlakem. Dobrala jsem se ke dvěma možnostem. Jet autobusem deset minut před čtvrtou ranní, ovšem bez přestupů až do Prostějova, nebo vlakem před půl osmou ranní a přestupovat v Kolíně. Well. Nakonec jsem zjistila, že tohle dilema už řešit nemusím. Nedostatek lístků ho vyřešil za mě.
Žádné komentáře:
Okomentovat