Když mi minulý pátek zavolal chlápek z knihkupectví, že se k němu dostal můj životopis, myslela jsem si, že se blízká na lepší časy. Sice říkal, že je to knihkupectví odborné literatury, ale nikde se přece nepíše, že bych se to nenaučila, kdyby mi poskytli dost času. Ale hezky od začátku.
V pondělí jsem jela na pohovor do knihkupectví v policejní akademii, ačkoliv pracoviště bylo na Právnické fakultě Karlovy univerzity. Přijela jsem tam, popovídali jsme si a on se mě ptal, jestli mám zkušenosti s programem Helios a s právnickou literaturou. A když jsem mu řekla ne, už tehdy mi měl říct, že nesplňuju jejich požadavky a že tedy ani nemá smysl, abych si to na ten jeden den vyzkoušela. Nic takového ale neřekl a naopak mi navrhl, abych si to v úterý jela vyzkoušet, z čehož jsem mylně usoudila, že si mě vybral, ale že záleží na mně, jestli do toho půjdu nebo ne.
Další den jsem tam tedy jela, počkala jsem až otevřou, šla jsem tam, představila jsem se a ony mi teda začaly vysvětlovat, kde co mají a tak. Asi po dvou hodinách jsem měla chuť to zabalit a jet domů, protože jsem měla pocit, že mi dávají jasně najevo, že to pro mě není. Ale vydržela jsem to, protože i když jsem tápala, ráda jsem těch pár knížek tam prodala. Díky tomu jsem si uvědomila, že prostě ráda pracuju s lidmi, penězi a s knihami, i když všeobecné knihkupectví by bylo mnohem lepší.
I když mě nevybrali, nelituju toho, protože jsem mohla aspoň chvíli pracovat s knihami a nahlédla jsem do zákulísí knihkupectví. Možná to jednou třeba vyjde a v nějakém pracovat budu, ale prozatím to byla cenná zkušenost, byť trvala jen šest hodin.
Žádné komentáře:
Okomentovat