Když jsem se začátkem září dozvěděla o tomhle seriálu, byla jsem ze začátku skeptická. Už jen kvůli traileru, který mi nepřišel moc zajímavý. Ale protože mám postavy s nadpřirozenými schopnostmi ráda, pustila jsem do toho a ačkoliv rozjezd byl pomalejší, po cca osmém díle mě to chytlo a od druhé poloviny řady fakt i bavilo a těšila jsem se na každý další díl.
Stephen Jameson (Robbie Amell) je teenager, který začíná zjišťovat, že má schopnosti, jež se nazývají tři T-telepatie, telekineze a teleportace. Cara Coburn (Peyton List) je hlasem v jeho mysli. Vysvětlí mu, že se nezbláznil. To jen jeho schopnosti se začínají projevovat. V metru pro něj přijde John Young (Luke Mitchell). Vezme ho do podzemí, kde žijí lidé jako on a kteří si říkají Lidé Zítřka. Seznámí se tam s Russelem (Aaron Yoo ) a s umělou inteligencí jménem Tim (Dan Stevens). Všichni ho varují před Ultrou. Organizací, která pronásleduje lidi Zítřka a bere jim schopnosti nebo je přeměňuje na své agenty. Když jim Stephen padne do rukou, seznámí se s jejich vůdcem Jedikiahem Pricem (Mark Pellegrino). Ten ho chce zbavit schopností, ale Stephen se dostane ven. Na konci Pilotu se dozví, že Jed je jeho strýc, začne pro něj pracovat a zároveň donáší lidem Zítřka.
Někdy si herce oblíbíte s jeho první roli a někdy jich vidíte třeba pět, než na něj natrefíte v roli, v níž si ho absolutně zamilujete. Mark Pellegrino pro mě nebyl úplně neznámou tváří, ale až v Tomorrow people jsem objevila ten potenciál. Rovněž mě bavil Luke Mitchell, na něhož se dalo koukat i po vzhledové stránce a tvůrci to moc dobře věděli, když se skoro v každé epce objevoval polonahý:D. Robbie má oproti svému bratranci Stephenovi (Arrow), co dohánět po herecké stránce, ale úplně marný případ to nebyl.
Co se týče samotných postav, Cara Coburn byla nejotravnější charakter vůbec a za celou sérii si nezískala moje sympatie ani trochu. Další postavou, kterou jsem chtěla odstřelit, byl Zakladatel (Simon Merrells) a nejen proto že byl Jedův nadřízený a šikanoval ho. Naopak jsem si docela oblíbila Stephenovu lidskou kamarádku Astrid (Madeleine Mantock), která v jednom díle naprosto nádherně zpívala písničku 'We can be heroes just for one day'. Na seriálu se mi nakonec nejvíc líbil vztah Jeda a Johna. To, jak k sobě po rozkolu hledali cestu, bylo skvěle napsané. Co se týče samotného Jedikiaha, dlouho jsem nevěděla, co si o něm myslet. Nejdřív to byl pěkný hajzl, pak jsem na něm začala nacházet kladné stránky, přičemž ze sebe dokázal uděkat dokonalou oběť toužící po odpuštění, aby se na konci vše obrátilo a on byl to, co na začátku. Manipulativní bastard.
Myslím, že k Tomorrow people se budu příležitostně vracet, když druhou sérii nedostali. Vzhledem k tomu, co se událo na konci, to považuju za moudré rozhodnutí. Druhá série by byla plná klišá.
Žádné komentáře:
Okomentovat